Další dávka prázdninového sci-fi.
Sotva jsme vylezli z přechodové komory, spustil na mne plukovník Warden bandurskou. „Měli jste jen spravit blbej vysílač, Stingu! Vysílač! A vy my sem místo toho přivezete půl jednotky bradou vzhůru!“
„Pane,“ zaprotestoval jsem, „jeden potřebuje neprodleně zdravotníka. Mohl by nám…“
„Cože?“ vytřeštil oči plukovník. „Zdravotníka? Někdo přežil?“
„Ano, pane, jeden z nepřátel přežil.“ Ale potřebuje odbornou péči, pitomče, nebo nám tu taky skape a my se dovíme kulový!
Pak to šlo všechno ráz naráz. Zdravotníci si rozebrali těla, lidi z technického oddělení obsypali vozidlo a dali se do zkoumání zbraní. „Za hodinu podáte hlášení, Stingu,“ prskl Warden a odešel.
Zůstal jsem se svými třemi stalkery sedět na chodbě.
„Něco mi říká, že jsme pěkně v hajzlu,“ ozval se Paul.
„To už jsme od doby, co se objevila ta slavná Nibiru,“ zavrčel John. „Budeme rádi, když naše pravnoučata budou moct na povrch bez bordelobleku.“
Všichni jsme byli nervózní a podráždění, bývali bychom se nejspíš chytli. „Jděte si odpočinout chlapi,“ nařídil jsem radši. „Teď už si to přebrali odborníci. Uvidíme, jak se to vyvrbí.“
Za hodinu jsem se hlásil u Wardena. Všechno jsem mu vypověděl do nejmenších detailů. Koukal se na mne pohledem, který si většinou vyhrazujeme pro lidi s těžkou demencí nebo jinou duševní poruchou. Jenže pak vstoupil do plukovníkovy kanceláře doktor Shire, primář a z té funkce i velící osoba zdravotnické sekce.
„Dobře, že jdete, doktore,“ přivítal ho Warden. „Major Sting se mi tu snaží namluvit jakousi báchorku o zelených záblescích a UFO.“
„Asi nebude tak daleko od pravdy, pane,“ pravil Shire zasmušile.
„Cože?“
„Ten zraněný byl vystaven záření přes šedesát sievertů a nic mu to neudělalo. Normální člověk by v řádu sekund, maximálně minut, upadl do kómatu a za pár hodin zemřel. Tenhle má pouze zranění způsobená zbraněmi.“ Otočil se na mne. „Granáty, majore?“
Přikývl jsem.
„Ti mrtví jsou na tom stejně. Příčina smrti není radiace, ale zranění explozí nebo kulkami, která se neslučovala se životem.“
Warden se zadíval nechápavě. „Děláte si legraci?“
„Vypadám na to?“ odpověděl mu doktor suše.
„Jaký je stav toho zraněného?“ vložil jsem se do debaty.
„Měl popálenou horní i dolní pravou končetinu, vytahali jsme z něj pár střepin. Teď spí, ale pokud vám jde o výslech, bude použitelný. Jestli se s ním tedy domluvíte.“
„Tak moment,“ zarazil nás plukovník. „Co je to zač?“
Doktor pokrčil rameny. „Zatím nebyl čas na nějakou bližší prohlídku. Odtud jdu na pitevnu, za tři čtyři hodiny vám řeknu víc.“
„Dobře. Můžete jít. Oba.“ Plukovník se ztěžka sesul na židli.
„Co si o tom myslíte, doktore?“ zeptal jsem se Shirea už na chodbě.
„Zatím nic. Pojďte se mnou, můžete to mít z první ruky.“
Ušklíbl jsem se. „Tohle si myslím odpustím. Ale výsledky by mne zajímaly.“
„Vy nám měknete, majore,“ pousmál se doktor. „Dobře. Za tři hodinky se stavte, to už bych měl mít hotovo.“
Rozešli jsme se každý po svém. I když se na mne vypětí z akce docela podepsalo, rozhodl jsem se ještě podívat za Rogersem. Hned, jak jsme dorazili, vrhnul se na zkoumání ukořistěné techniky, třeba už něco zjistil.
V technickém oddělení se to jako obvykle hemžilo dráty, někdo pořád něco nosil, nejčastěji všelijaké měřáky a udělátory, u kterých jsem se účelu spíš domýšlel. Rogers se zašil v jedné z mnoha laboratoří, rozebíral zrovna onu záhadnou zbraň.
„Zdravím.“
Technik jen něco zabručel a dál se rýpal v přístroji.
„Jak to jde?“
„Špatně.“ Rezignovaně odložil tenký šroubovák a protřel si oči. „Zdá se, že to funguje na principu soustředění energie. Ale jak se to děje, nemám ponětí. Jediná věc, jakž takž podobná těm našim, je baterka,“ sebral ze stolu podlouhlý předmět, jejž jsem prve považoval za zásobník. „Tahle mrška to celé napájí. Zkusmo jsem jí zapojil do obvodu. Přepálila mi vodiče. Rád bych poznal výrobce.“
Hodil baterku zpátky na stůl a ztěžka usedl na bílou plastikovou židli. „Majore, vy víte, že jsem materialista, nevěřím v boha, nevěřím v UFO ani jiné podobné žvásty. Ale tohle snad ani není ze Země.“ Prudce vstal a popadl malý krystal. „Tohle je součást celého mechanismu. Spektrální analýza nám vyhazuje prvky, které ani nejsou v periodické tabulce.“ Vztekle mrštil kamenem přes celou místnost.
„Uklidněte se, Rogersi,“ pravil jsem mírně a chlácholivě mu položil ruku na rameno. „Dejte si pauzu a vyspěte se. Prospěje vám, to. Zítra je taky den.“
Potřásl hlavou a prohrábl si prsty černé vlasy. „Máte pravdu.“
Doprovodil jsem ho na ubikaci a pak odešel k sobě. Jako důstojník jsem požíval výhody vlastního pokoje. Byl sice malý, ale poskytoval soukromí, které jsem obzvlášť teď velmi ocenil. A navíc se tu nacházel strategický nábytek – postel. Tři hodiny spánku a pak zpátky do práce.