Už je to dva týdny, co slyšela v televizi, že syndrom se dostal až k ní. Od začátku bylo jasné, že otázkou není, jestli nemoc rozežere celý svět, ale kdy. Svět se už rok stal pouhým skladištěm mrtvol. I když všichni stále chodili do práce, škol a kostelů, bylo jasné, že nemoc si vezme pod svá křídla i je. Otázkou stále bylo kdy.
Po roce se dočkala. Každý večer si pustila obrazovku, která hlásala, že smrt už je zase o kontinent blíže. O stát blíže. O kraj. O město. Každý den se loučila se svým mužem, jako by to bylo naposledy, avšak rozhodla se, že bude bojovat do poslední chvíle. Nesmí ji dostat.
Aby zůstala v obraze, četla ráno noviny, dopoledne poslouchala rozhlas a večer se opět dívala na televizi. Prý si pro ni přijdou, ale ona trvala na tom, že ji nesmí dostat. Když se dozvěděla, že děti mají oslabené imunity a mohly by ji nakazit, nemilosrdně je zabila. Život jim dala, a tak měla právo jim ho vzít. To doporučení tehdy slyšela ve dvě ráno, když byl televizní virový speciál. Nesmí ji dostat. I když už byl podle zpravodajství vir u nich ve městě a ona stále neslyšela o nikom, kdo by zemřel, nenechala se oklamat zdáním a zůstala ve střehu.
Pro jistotu své veškeré spoření utratila za jídlo. Nakoupila si zásoby asi na rok. Přemluvila manžela, aby stejně jako ona skončil v práci a společně se zavřeli v domě. Až se situace zlepší, navážou život tam, kde přestali. Střídali se na stráži. Jeden spal a jeden sledoval zprávy. Po dvanácti hodinách se vyměnili. Když byl den, spali ve sklepě.
Střídali se jako obvykle, muž měl zrovna noční směnu, a tak spal na kanapi v prádelně. Nemohl usnout a probíral se haraburdím, o které jejich domácnost neměla nouzi. Prohlížel si fotografie ze zemí, které už jsou vymazány z mapy. Dětská vysvědčení a výkresy. Mléčné zuby a medaile. Všechny vzpomínky na slunce a sklenice mušlí od moře.
Přistoupil zezadu k ženě a zeptal se jí, jestli to takhle vážně chce vydržet ještě dlouho. „Nesmí nás dostat.“ Zeptal se jí, jestli vůbec může vědět, že nějaká taková nemoc vážně existuje. „Nesmí nás dostat.“ „Nesmí nás dostat. Nesmí. Nesmí…“ Muž se vyděsil, co to z jeho ženy zbylo, ale šel spát. Exklusivní denní vysílání TeleVir nabádalo občany ke karanténě, protože infekčnost je nevyzpytatelná, zvláště u osob, které trpí záchvaty krvavého kašle.
Žena v reklamní pauze slyšela ze sklepa zakašlání. Muž už se své další směny nedočkal. Nesmí ji dostat.
Řídila se všemi pokyny. Aby nemusela dezinfikovat celý dům, omezila svůj prostor jen na obývací pokoj s televizí. Speciály teď běžely 24 hodin denně a ona neměla důvod vycházet z domu, navíc když na stejné zásoby potravin bylo o strávníka méně. Nesmí ji dostat. Zatemnila si okna, protože by se choroba údajně mohla šířit i slunečním zářením. Když byla Virová neděle, která povzbuzovala lidi k tomu, aby zůstávali ve střehu, protože „není pravda, že vir o neděli nedělá,“ bylo to už něco přes tři měsíce, co takhle žila. Asi dva měsíce bez denního světla a měsíc beze spánku. Nesmí ji dostat. Bohužel se ukázalo, že umřou všichni.
„Selhali jsme. Nemá smysl dále žít. Všichni umřeme. Nikdy jsme nic takového nečekali“ hlásil ministr zdravotnictví. Žena propadla v pláč. Nesmí ji dostat. Nesmí ji dostat. Najednou se cítila oslabena. Sebrala ale všechny síly a doběhla do kuchyně.
Doběhla do kuchyně a našla v šuplíku kuchyňský nůž. Nesmí ji dostat. Vzala kuchyňský nůž a když čepel projela jejími tkáněmi, ucítila palčivou bolest a pach krve. Byla v euforii. Nedostali ji. Nedostali ji…