Zdravím vás! Včera jsem se rozhodl vybílit spižírnu, chcete-li komoru, svojí sousedce. Zkrátka v rámci své dobré vůle a taky pro radost. Když mám něco vybílit, tak vždycky s radostí. Ovšem sousedka cizí dobrou vůli nebere na vědomí. A cizí radost, ta ji netěší.
„Kdoví, za rok mě můžou soudit, že jsem si nechala vybílit komoru zadarmo,“ podotkla předem, snad abych si tu dobrou vůli neschoval na jindy. Běl jsem dostal na vlastní žádost k Mezinárodnímu dni sousedství, a tak zbylo i na kuchyň.
Dneska mi byla dána odměna v podobě cukroví. Sousedka ke mně přikvapila s omluvou, že není zdatnou cukrářkou, avšak její spolužačka z mateřské školy ano. Inu, moučníky se neodmítají, řekl jsem si, a ten malý kousek moučníku jsem tedy přijal. Nyní předkládám jeho hodnocení:
Usnul jsem na trávě Když zjistila právě Že spolk’ jsem měkkýše
Po tomhle zjištění Dala mně sdělení Který jsem neslyšel
Probudím já se sám Když zrovna rozkousám Tu šnečí ulitu
Než kousek moučníku Hlemýždě z trávníku Říkám jda do bytu
dojíst ten med, co jsem včera…
Nebojte, mám ještě zásoby. Marmelády, okurky na všechny chutě a taky povidla. To snad ne! Sousedka jde pro vidla! Asi se usnesla posvačit pečivo s marmeládou, leč doma našla jenom džem. Ten já nerad.
A teď ta neslíbená poučení: Když bílíte, vyberte si co. Rozhodně nebělte dvakrát najednou. Než ochutnáte moučník od sousedčiny spolužačky z mateřské školy, zjistěte, jak je ona spolužačka stará. Není totiž vyloučeno, že sousedka setrvává v mateřské škole doposud. Za každou lžící cizích povidel se tyčí hroty vidlí, jež nikdo nikdy nikde neviděl.
Marco Simič
(ilustrace: Hana Ševčíková)