NULL
Není krásnějšího času, než je čas Vánoc. Klid a mír všude kolem. To však neplatí, když jste já. Nejstrastiplnější výlet mého života se totiž odehrál právě o letošních Vánocích. Rád bych vám tedy vyprávěl příběh o ztrátě kamaráda, bramborovém salátu a podlém kocourovi.
Naposledy jsem prošel seznam televizních kanálů, aby mi náhodou neutekla žádná klasická vánoční scéna, vymanil jsem se ze hřejivého objetí teledeky a vydal jsem se na svůj nejdelší výlet směrem do kuchyně.
V kuchyni jsem si nabral štědrou dávku bramborového salátu, ten den už sedmou, a mísu jsem vrátil zpátky do lednice. Ještě lžíci a mohl jsem vyrazit zpátky.
Když jsem ale dorazil ke svému oblíbenému gaučíku, učinil jsem hrozivý objev. Dálkový ovladač, nejlepší přítel vánočního lenocha, nebyl na svém místě. Děs a hrůza pramenící z této skutečnosti mne úplně paralyzovaly. Manuální přepínání mi v té chvíli přišlo jak ta nejchabější útěcha. A tak jsem musel zmobilizovat všechny své neurony, jež se o vánočních prázdninách ukládají k hlubokému spánku, a začít vyšetřování.
Když nepomohlo prohledání každičké škvírečky obývacího pokoje a nezabralo ani upřímné přemlování, aby se plastový kamarád vrátil, přišla na řadu dedukce. Jediným, kdo v tu chvíli připadal v úvahu jako možný podezřelý, byl náš podlý kocour. Soudě podle škrábanců na většině mého těla si mě moc neoblíbil, a tak by nebylo divu, kdyby se pokusil zkazit mi vánoční svátky.
Tak jsem vyrazil směrem k jeho pelechu. Ale po ovládání ani stopy. „Kam jsi ho schoval, ty malej...“ Řekněme, že jsem použil výraz: „... grázle!“ Avšak výraz našeho mazlíčka mi prozradil, že pláču na špatném hrobě. V tu chvíli jsem propadl totálnímu zoufalství. Manuální přepínání znělo už mnohem lákavěji než předtím. Dokonce jsem zvažoval i možnost televizi vypnout a... (vážně se stydím, že to musím přiznat) ... a jít se učit.
Pak mi však svitla hvězda naděje. „Kuchyně!“ zvolal jsem s nadšením a vyběhl jsem z obývacího pokoje. Čas od času se mi totiž stane, že mi ovladač jaksi přiroste k dlani a já jej nosím po bytě. Ani v kuchyni ale můj v té době nejlepší přítel vidět nebyl.
„Musí tu bejt! Kde jinde by sakra asi byl!“ řval jsem a v koutcích očí se mi leskly slzy. „Poslední pokus. Jestli neni tam, tak už na to fakt kašlu!“ A moje dlaň míří směrem k bělajícím se dveřím naší lednice. Otevírám dveře. Neodvažuji se tam pohlédnout. Úleva. Obrovská úleva zaplavila celé mé tělo. Ležel tam. Přímo na poličce nad mísou bramborového salátu ležel ten nejhezčí kus plastu, jaký jsem kdy viděl. Náš ovladač. Můj ovladač.
Jestli se divíte, co jsem to za zvláštního člověka, tak vězte, že ovladač není to nejzvláštnější, co jsem kdy v naší lednici zapomněl... Nebo už jste někdo někdy slyšeli mňoukat lednici?
Adam Baloun