Křídla ve větru
Provazce deště
zem vrásčitou svazují.
Kostely
zvučným zvonem zvoní.
Houpou, koupou se ve větru,
své rty v něm smáčejí.
Kadeře trávy
cuchají se ve větru,
jenž hladí je, škádlí
a přetváří je v hladinu.
V hladinu moře
bijícího o útesy
s vlnkami ženoucími
se světem kamsi.
Kde jejich cesta končí,
ti nikdo nepoví,
protože křídla svobody
časem každého skolí.
Klec svobody
Potácíme se na hraně hranic
svobody,
sebe sama,
únosnosti.
Připadáš si volně,
vždyť je to všechno jenom hra
a ty seš zavřenej v kleci
a marně natahuješ ruce,
protože chceš víc.