NULL
Milý Petře,
vím, že jsem se nezachovala zodpovědně a dospěle, ale ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla, jsem nemohla rozumně uvažovat.
Myslela jsem, že pro mě tím dnem skončil život. Nedokázala jsem myslet, mluvit, vnímat. Několik dní jsem pouze seděla a dívala se na bílou zeď. Nic jsem si neuvědomovala. Připadala jsem si zcela otupělá. Nechtěla jsem si připustit, že tě už nikdy neuvidím, nepolíbím, neuslyším tvé: „Miluji tě.“ Pravda ale nakonec zvítězila a mně začalo docházet, co všechno jsem ztratila. Prostoupila mě hrozivá skutečnost a rozlila smutek do každičkého koutku mého těla. Vzlykala jsem, brečela, slzy se kutálely po tváři a v myšlenkách mi zněla jen jedna neuvěřitelná věta: Už nikdy tě neuvidím.
Zaplavovaly mě vzpomínky a přinášely ještě větší smutek.
Naše první setkání. Dostala jsem se na vysokou školu v Praze. Konečně jsem se mohla ze zapadlé vesničky na Slovensku odstěhovat. Těšila jsem se na krásný, nový a velký svět. Bydlela jsem u tety. Musela jsem jí trochu přispívat, a tak jsem si hledala brigádu. Podařilo se mi to v zapadlé kavárničce. První den v práci a hned se projevila má šikovnost. Stále si pamatuji tvůj zděšený a rozčilený výraz, který se ale rychle změnil. Otočil ses a i opařený kávou ses dokázal nádherně usmát. Měla jsem na jazyku spoustu omluv, ale nedokázala jsem použít ani jednu. Po směně jsi na mě čekal. Znovu jsem se chtěla omlouvat, ale tvá slova: „Tak krásná servírka mě ještě nikdy neopařila,“ mi svázala jazyk. Ne na dlouho. Strávili jsme nádherné odpoledne, skvěle jsme si porozuměli. Čekával jsi na mne znovu a znovu, setkání se stávala pravidelností. Procházka na Petřín, odpoledne ve Stromovce. Nemohla jsem na tebe přestat myslet. Zamilovala jsem se. A ty také. Seznámil jsi mě s maminkou, nejmilejší paní, co jsem kdy poznala. I ona si mě oblíbila a rychle jsme si porozuměly. Moji rodiče ale nadšeni nebyli. „Je to jenom drzej floutek. Koho sis to proboha přivedla? Okouzlil tě svejma chytrejma řečičkama?“ Otec svůj názor nezměnil. Styděla jsem se za něj. Naši lásku ale nezničil. Prožila jsem s tebou nejkrásnější chvíle života. Teď ale vše skončilo, rozpadlo se na tisíce malých kousků, které nikdo nemlže dát dohromady.
Vzpomínky. Stále se mi vkrádaly do hlavy. Nádherné, ale nesmírně bolestivé. Připomínaly krásné okamžiky a umožňovaly alespoň na chvíli snít. Rozum ale téměř škodolibě připomínal, že se nikdy nemohou opakovat.
Nejkrásnější vzpomínka. Tma. Dlouhá tma. Nejistota. Zavázal jsi mi oči. Neodpovídal na otázky. Mísily se ve mně pocity strachu i nadšení. Jeli jsme dlouho. Téměř jsi nemluvil. Cítila jsem i tvé napětí. Konečně jsme zastavili. Pomohl jsi mi z auta. Dýchl na mě svěží vzduch červnové noci. Šátek jsi mi zakázal sundat. Vedl jsi mně za ruku. Pod nohama nám křupaly větvičky a byl slyšet tlumený zpěv cvrčků. Nevím, jak dlouho jsme šli, zdálo se mi to nekonečné. Náhle jsi mě pustil. Zmateně jsem kolem sebe šátrala rukama. Dovolil jsi mi rozvázat si oči…a mně došla slova. Pohled na kytici růži, nebe plné hvězd a měsíc v úplňku, jehož třpyt dopadal na… na stříbrný kroužek. Na stříbrný kroužek s kamínkem. Na stříbrný kroužek s kamínkem v červené krabičce. Na červenou krabičku ve tvé ruce. Lesknoucí se oči a ústa, jež vyslovila tu dokonalou větu: „Vezmeš si mě?“ Snad celý svět slyšel mou odpověď. Odpověď na nejkrásnější otázku mého života. Myšlenky se mi rozletěly do tisíce směrů. Svatební šaty. Bílé, dlouhé, s vlečkou. Nebo raději světle modré? A co bílé z růžovými vzory? Hlavně květiny. Spousta květin. Růže. Rudé. Zásnubní prsteny. S kamínkem? Dort. Třípatrový, majestátní. Svatba v kostele. Dokonalá atmosféra. Spousta hostů. Celá rodina. Rodina. Slovo rodina, znamenající zázemí, jistotu, bezpečí, zkazilo nejdokonalejší chvíli. Toužila jsem po dokonalosti, po dodržení všech tradic. „Víš, o ruku se žádají i rodiče.“ Věděla jsem, že to znamená problém. „Ne, to po mně nemůžeš chtít. Tvůj otec mě urazil. I kdybych k tvým rodičům jel, myslím, že by nebyli nadšeni.“ „Prosím, je to pro mě důležité.“ „Nechám si to projít hlavou, ale dnes už se o tom nebavme.“ Nenechali jsme si zkazit náš večer, povedlo se nám zaplašit myšlenky na mé rodiče. Za několik dní se vrátily. Za měsíc jsem měla odjet domů, na Slovensko. Přemlouvala jsem tě, prosila, ať jedeš se mnou. Dlouho jsi odolával, bránil se. Přesto jsem tě přemluvila. Měl jsi za mnou přijet až po týdnu, abych rodiče stihla připravit.
Maminka byla nadšená a společně jsme obměkčily otce. Počítala jsem dny, hodiny se neuvěřitelně vlekly. Těšila jsem se na den tvého příjezdu. Netušila jsem, že se těším na den, kdy…
Tři hodiny. Oběd jsi nestihl. Otec se rozčílil, bral to jako urážku. „Pozveme ho na oběd, člověk projeví dobrou vůli, a on nedorazí ani po třech hodinách? Co si vlastně myslí?“ Rozčiloval se, nadával. Ve mně se rodil strach. Mobil jsi nezvedal, na zprávy neodpovídal. V nepříjemné nejistotě jsem žila až do večera. Po zvonícím mobilu jsem přímo skočila. Ozval se roztřesený hlas tvé maminky. Téměř nemohla mluvit, přesto mezi vzlyky protlačila pár vět. Měl jsi autonehodu. Srazil ses s kamionem, který vjel do protisměru. Záchranka přijela rychle. Doktoři se snažili,ale marně. Zraněním jsi podlehl. Zemřel jsi.
Nemohla jsem se vrátit do Prahy. Věděla jsem, že tvoje maminka je na vše sama. Měla jsem jí pomoci s pohřbem, být jí oporou stejně, jako by byla ona mně. Nedokázala jsem se k tomu přinutit. Zbaběle jsem se schovávala před celým světem a i před svým myšlením. Nakonec mě ale dostihlo.
Proč? Proč ty? Proč teď? Nesmyslná a nekonečná otázka mi stéle zněla v hlavě. Nemohla jsem najít odpověď, rozumný důvod všeho, co se stalo. Jako každý člověk jsem hledala viníka tvé smrti. Myslela jsem si, že jsem ho našla.
Tolik jsem tě přesvědčovala a prosila, abys za mnou přijel na Slovensko. Do mé rodné země, kterou jsi, aniž jsi věděl proč, neměl rád. Nesnášel jsi cestování a cesta k nám se ti zdála nekonečná. Nic tě na Slovensku nelákalo, nádherná příroda pro tebe nic neznamenala. Navíc moji rodiče. Jel jsi jen kvůli mně. Kvůli mně. Vlastně jsem tě k tomu přinutila, přemluvila. Zavinila jsem to já. Nesu vinnu za tvou smrt. Ztratila jsem smysl svého života. Ztratila jsem vše. Ztratila jsem tebe. Neměla jsem pro co žít. Nic nedávalo smysl. Vše se mi zdálo zbytečné a malicherné. Proč bych měla jít spát, spánek mi tě nevrátí. Proč bych měla jíst, jídlo mi tě nenahradí. Proč bych měla žít? Tato myšlenka zaskočila i mě samu. Odháněla jsem ji, ale čím více jsem se bránila, tím se stávala silnější. Uvažovala jsem. Bála jsem se té myšlenky, styděla se za ni. Zdála se ale jasnější a jasnější. Neměla jsem pro co žít, na co se těšit. Scházela bych někomu? Uronil by pro mě někdo slzu? Uvědomovala jsem si pošetilost svých myšlenek, ale odmítala si ji připustit. Tvrzení, že mě nikdo nemá rád a nikdo mě nepotřebuje, mi nepochopitelně vyhovovalo. Přistihla jsem se, že uvažuji o způsobu. Lekla jsem se svého myšlení. „Copak by měl můj živo skočit?“ ptal se jeden hlas a druhý mu hbitě odpověděl: „Těší tě na tomhle světě ještě něco? Čeká tě ještě něco pěkného? Ne. Jen starosti. Vidíš, nemá to smysl. Představ si ten osvobozující pocit, že z tebe vše opadává, všechny trable, problémy.“ Stála jsem na pokraji zoufalství. Oba hlasy uvnitř mne se stále hádaly, přesto se pojem sebevražda stával reálnějším. Možná bych se skutečně odhodlala, kdyby…
Zjistila jsem něco nádherného. Nalezla jsem nový smysl života. Opět jsem měla pro co žít. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Přineslo to s sebou další vlnu smutku, ale jen pomíjivou. Radost ji překonala. Zjistila jsem, že čekám dítě. Naše dítě. Dítě, které mi možná zachránilo život. Dítě, které by mělo toho nejlepšího tátu, ale nikdy ho nepozná. Uslyší o tobě ale ve vyprávění. Věřím, že bys měl radost. Mrzí mě, že nemůžeme prožívat společně ten nádherný pocit.
Nevím, proč jsem napsala tento dopis. Nikdy si ho nemůžeš přečíst. Postrádá jakýkoliv význam. Přesto mi neuvěřitelně pomohl. Mám pocit, že jsi zaznamenal všechny mé myšlenky, vyslechl mě a snad i pochopil. Nevím, zda se někdy dokáži s tvou smrtí vyrovnat. Navždy ve mně zůstaneš. Miluji tě.
S láskou, Tvá Kamila
Růžena Jirsová