Brno. Rozlehlý sál Masarykovy univerzity plný mladých lidí, kteří v napětí poslouchají muže ře
čnícího o jakémsi finále. Najednou zbystříte, jelikož ten chlápek řekl slovo ,,Grafoman“ a za potlesku ostatních si jdete s bušícím srdcem pro diplom. Asi vás teď ale zklamu. Nejsme mystifikátoři a tudíž se klidně přiznáme, že takhle to vlastně vůbec nebylo.
Okolo půl páté ráno se část naší redakce schází před služebním výjezdem gymplu. Z nám naprosto neznámých důvodů se jedné redaktorce, která si přeje zůstat v anonymitě, nepodařilo otevřít vrata, takže musel na scénu přijít pan Janda, který si s bránou hravě poradil, a bylo to. Školníkův pes nás nepřepadl a my se vydali na dlouhou cestu do města zběsile jezdících šalin, do Brna. Doufali jsme, že si během té dlouhé jízdy odpočineme a nabereme síly, nicméně se v nás v právě tuto noční dobu probrala naše část osobnosti, která má v oblibě diskutovat o problémech lidstva a hledat řešení, která jistě spasí celou planetu. No jo, gympláci.
Po čtyřhodinové diskuzi, kdy jsme zrovna projížděli centrem města šalin, se nalevo od nás objevil hokejový stadion, což upoutalo pana Jandu. Bohužel, jak to u nás fyzicky naprosto neschopných a sportem nepolíbených lidí bývá, tak nikdo další toto nadšení nesdílel, za což se omlouváme. Poté, co naše posádka objela kostel, stojící poblíž univerzity, po obvodu ve snaze najít vhodné místo k parkování (a že to byla fuška!), jsme vypadajíc jako zombie (následek probdělé noci) vystoupili a šli hledat, kde že to vlastně je. Pátrali jsme, pátrali…a při tom, co jsme prozkoumávali krásy a taje města, si nás bedlivě prohlížela socha tatíčka Masaryka. Máme s ním fotku, aby se neřeklo. A taky se šalinó, místní legendou.
Prostory školy byly opravdu rozměrné. S bagetou, se kterou se vytasil jeden z pořadatelů, se naše redakce s heslem ,,přes překážky ke hvězdám“ doplazila až do pátého patra, kde se nacházela prostorná aula. Vzápětí za námi přišel pan Janda, kterému se úspěšně podařilo najít místo k parkování a byl ohromen velikostí celé akce. V den vyhlášení se totiž na univerzitě zároveň konal Multimediální den, takže jste tu mohli narazit na Českou televizi, Radiožurnál, nejrůznější noviny (z nichž jedny vsadili na fotbálek a rozdávání muffinů – mňam), a mohli jste navštívit hromadu přednášek, z nichž některé byli v angličtině.
Po zahájení jsme se vydali na průzkumy. Po absolvování přednášky od francouzské enviromentální manažerky, kam se nám podařilo nedopatřením vpadnout, jsme si popovídali s redaktory z České televize, která si připravila pro návštěvníky greenscreen, pomocí jehož jste mohli vidět, jak byste vypadali jako redaktor ve zprávách. Věděli jste, že pokud má člověk, se kterým televize natáčí rozhovor, nevhodné oblečení, tak stačí přes něj přehodit zelený hadr, celé jeho tělo zmizí a pak pomocí počítače mu někdo vytvoří jiné šaty? V procesu to vypadá jako neviditelný plášť Harryho Pottera (můj dětský sen se v ten moment splnil! Než mi ho sebrali…). Poté měla začít přednáška o kritickém myšlení, na kterou jsme původně chtěli jít místo té od Francouzsky a spletli jsme si místnost, čas a patro. Teď nás naše nohy zavedly do správné učebny, nicméně byla tak přeplněná, že bychom to hodinové stání našim končetinám nemohli udělat, a tak jsme se raději vydali otestovat místní canteenu. Následovalo hodinové pokračování v naší diskuzi z auta.
Na závěr se naše redakce zúčastnila přednášky o Podcastech od redaktora Deníku N, Filipa Titlbacha, o které se dá říct, že byla zaručeně nejlepší. Jeho práce ho baví a skvěle se s ním povídá. Zaujalo nás to natolik, že jsme zmeškali vyhlášení naší kategorie….a přišli až, jak se říká, s křížkem po funuse. Přihlíželi jsme předávání cen ostatním nevědouce, jestli se už naše kategorie vyhlašovala, či nikoliv. Po ukončení ceremonialu nám pan pořadatel rozpačitě předal stranou diplom a nafukovací láhev na vodu. Spěchali jsme ještě na akci DVTV, ale bylo tam plno, takže stát tam nemělo nijak valný význam, a tak jsme jeli domů. Z dneška plyne ponaučení. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí… vždyť to znáte. Avšak nápadů, jak povznést Grafoman z popela, teď máme opravdu mraky. Tak snad to vyjde. Ještě dodávám, že to byl zaručeně ten nejlepší výlet do Šalingradu. Vážně.
(Zdařilé selfie se šalinó naleznete na našem facebooku. Naši redakci ve zprávách České Televize však po nás nechtějte. To smí vidět jen pár vyvolených.)