Slunce dnes hřálo víc než obvykle. Od dopoledne jsem cítil, jak se mi obličej pomalu zbarvoval do červena. Určitě teď vypadám jako rajče. Rajče s tělem člověka. Komická představa. Hmm… člověka. Po měsících cesty jsem dočista zapomněl, jak takový člověk vypadá. Na zrcadlo v takto opuštěné krajině jen tak nenarazíte. A když už najdete aspoň studánku, nabíráte dlaněmi vodu a svého odrazu si vůbec nevšímáte.
Nevím, kolik dní uplynulo. Je to fuk. Poslední člověk, kterého jsem potkal, mi nabízel odvoz na nějaké neznámé nádraží. Poslal jsem ho do háje. Netoužím po vlaku, jenž by mě zavezl kamsi do civilizace. Hledám sám sebe. Ostatně, znám lidi, kteří cestují po světě, protože chtějí poznat jim dosud skryté kraje. Možná je to tak a já jsem jen příliš omezený, ale nedá mi to a ve skrytu duše vím, že hledají sami sebe. Tam, kde žijí, svoje já nenašli, tak to zkouší jinde. Takový člověk může procestovat celý svět a poznat všechny lidi chodící po této podivné planetě, ale jejich vlastní podstata jim může zůstat skryta. Stejně jako můj odraz ve studánce.
Tahle cesta je klikatější než všechny nejklikatější stezky, po kterých jsem kdy šel. Chce se mi křičet. Stojím uprostřed, cíl ani začátek nevidím a chce se mi plakat. Kolem mě rostou divoké rostliny. Plazí se. Jsou čím dál blíž. Nebo se mi to jen zdá? Sešel bych s cesty a vydal se skrz ně, ale brání mi ve výhledu a bojím se neznámého.
Co když mě ta cesta zavede do pekla? Ha, tak se usmažíš! Stejně už tě to slunce spaluje pěkně dlouho. Ten poslední plamen už tě ani nepřekvapí a ani ho nepocítíš. Jenže já nechci uhořet, křičím. Nic. Jen ptáci v dáli něco šeptají.
Člověk? Člověk! Člověk! Dere se mi z plic. Běžím. Drobné kamínky se mi zařezávají do chodidel. Už nemůžu. Ještě kousek! Zpocený dobíhám na pobřeží. Věci, které jsem měl s sebou na začátku mého putování, jsem dávno ztratil. Jsem tu jen já a on. Ale kde je? Vždyť tu byl? Nebo se mi to jen zdálo? Fata morgana světel se ztrácí za horizontem. Nohy mi smáčí jedna vlna za druhou. Jemné šplouchání ve mně vyvolává pocit klidu, jenž se kdesi střetává se zoufalstvím. A někde uprostřed toho všeho jsem já.