Je vlažný jarní den. Mé kroky dopadají na popraskaný beton. Přede mnou stojí plechová bouda. Zasouvám klíč do zámku a odemykám. Vrata se s bolestivým vrznutím pomalinku otevírají. Sluneční paprsky dopadají na prazvláštní předměty: svěrák na ponku pokrytém nářadím, zamaštěné kartonové krabice, prázdné plechovky a další poklady, které jsem tu nedávno zanechal. Uprostřed skromné dílničky však stojí poklad největší. Prazvláštní útvar, pokrytý šedou plachtou pohupující se v průvanu. Pomalu stahuji plachtu. Ano, je to motocykl. Nádherný stroj. Plachta padá k zemi, paprsky jarního slunce polévají zakulacenou nádrž a odráží se v zrcadlově lesklém chromu.
Není to jen obyčejná motorka. Vlastníma rukama jsem ji poskládal, kousek po kousku opravil z hromady šrotu, pro kterou jsem před víc než rokem jel přes celou republiku. Nyní se však skví novým hladce lesklým černým lakem doplněným zlatými linkami, jež s největší pečlivostí nakreslila ruka písmomalířky. Žádné plasty, jen ušlechtilá ocel, vyleštěný hliník, mosaz, chrom a sklo. Kvalita dnes nevídaná, kterou před více než šedesáti lety vytvořily ruce starých mistrů. I v nelehkých dobách se jejím ladným zakulaceným křivkám obdivovali po celém světě. ČZ 250.
Oblékám přilbu, dnes zase po zimě vyrazíme. Tlačím stroj před garáž. Strkám klíč zvaný bošák do spínací skříňky. Cvak, v kapličce tachometru se rozsvítila malá žárovička. Stroj se probouzí k životu. Ještě zmáčknout tlačítko sytiče na karburátoru. Životodárná tekutina již také proudí. Můžeme startovat. Sedám si a levou nohou mačkám startovací páku. Motor se s mocným blafnutím protočí. I jiskra už přeskočila. S hlubokým rytmickým bubláním vyletuje z výfuku malý modrý obláček. Vše se chvěje, dunivý zvuk se odráží od okolních stěn. Spojka, zařadit jedničku a můžeme vyjet. Strakonice, rodné město moje i mého motocyklu necháváme za zády.
Míjíme autobusovou zastávku. Vzápětí na nás ukazuje dětská ručička. Na lavičce sedí starý pán s malým chlapcem. Oba páry očí se rozzářily, přes mladou i starou tvář přelétává úsměv. Dědeček vzpomíná na léta svého mládí a začíná vyprávět vnoučkovi jednu ze svých historek. My však opouštíme tento dojemný moment a mizíme za zatáčkou.
Jak stoupáme, silnice se klikatí. V nejprudším místě kopce zahlédneme probarvenou tečku. Je to cyklista, zuřivě dupe do pedálů s vidinou spálených kalorií, nacpaný v upnutém igelitovém oblečku. Nám však stačí přidat plyn a udýchaný cyklista mizí ve zpětném zrcátku.
Nyní mě však do očí bodají ostře bílá světla. Za okamžik nás předjíždí stříbrný mercedes. Byznysmen v obleku, na očích černé brýle, jedna ruka na volantu, v druhé telefon. Určitě se žene na nějakou důležitou schůzku. Cestou však zapomněl na to, co je opravdu důležité. To, že i cesta je někdy cíl. Řidič okolí nevnímá, nevidí kroužícího dravce ani srnku schovávající se za stromem. Upaluje dál ve svém pojízdném oplechovaném akváriu. Zato naše jízda na motocyklu nemá hranice, protože scenérii nepozorujeme za sklem, ale jsme její součástí. Krajina se kolem nás míhá na dosah ruky.
Jsme již na vrcholu. Silnice se před námi rozvinula jako svitek filmu. Údolí posetá vesničkami, barevné lány polí, slunce zapadající pomalu za obzor. Starosti reality dávno přestaly existovat. Jsme volní. Svobodní. Já a motocykl.