Litva a Lotyšsko nejsou úplně typické a vysněné turistické destinace, věřím, že v České republice je lidí, jež mají tyto země na seznamu míst, která touží navštívit, velmi málo a že si myslíme, že nám nemohou přinést nic nového, když ale pořádně otevřeme oči, vidíme, že opak je pravdou. Od rozdílné krajiny a architektury, přes poutavou historii až po pestrou kuchyni jsou tyto země velmi rozmanité, krásné a hodné návštěvy.
Pár faktů úvodem:
Obě země se nacházejí v jiném časovém pásmu (oproti ČR +1 hodina)
Lotyšsko - konzumace alkoholu povolena od 18
Litva - konzumace alkoholu povolena od 20
Litva - prodej alkoholu v lahvích povolen jen od 10:00 do 17:00 (v Litvě je alkoholismus velký problém, zákon prý konzumaci opravdu značně snižuje)
Výprava:
Lotyšsko má v hlavním městě (Riga) poměrně značné množství památek, které připomínají severskou architekturu - tmavě červené neomítnuté cihlové domy už ale nejsou takovou dominantou, jako v minulosti, město má mnoho nových moderních budov různých tvarů a mně neznámých účelů. Nejzajímavější pro mě jsou však Chrám Kristova narození a Pomník svobody. Na každém rohu pak narazíte na obchůdky s jantarem, kterým je Riga doslova zahlcena. Když už navštěvujete Lotyšsko, rozhodně byste si neměli nechat ujít Balsam - alkoholický nápoj připomínající něco mezi fernetem, becherovkou absinthem a Jägerem. Chuť je velmi zajímavá, ale doporučuji mít po ruce něco na zapití. Riga je krásná a výhled na ni z kostelní věže jsem si užila, ale Lotyšsko je letecky nejdostupnějším z Pobaltských států, takže narazíte na všudypřítomné davy a zmatek skoro jako v Praze.
Naší cílovou destinací byla Litva, kam nás pozval tátův business partner Andryi a tak trochu organizoval a sponzoroval většinu našich výletů. Zapsali jsme se v hotelu, dělaném v rock&rollovém stylu a jak táta poznamenal byl “fakt cool”. Pak jsme byli pozváni do restaurace, která měla svůj vlastní “vodopád” a dokonce i kočky, z nichž jedna byla skoro tak velká jako naše border kolie. Z toho večera jsem si odnesla několik poznatků.
1. Litevci zbožňují knedlíky a vaří je na mnoho způsobů.
2. Boršč je překvapivě dobrá polévka.
3. Kvas (ukrajinské národní pití) je fakt hnusná věc (a je ještě hnusnější, když se ho táta snaží doma replikovat).
4. Hostům z ciziny nestačí objednat jen jedno jídlo pro čtyři, musíš objednat dvě. Na pokoj jsem se kvůli tomu vrátila vyřízená a s břichem tak plným, že to vypadalo na dvojčata.
Dopoledne druhého dne bylo ve znamení jednání, které probíhalo v jazyce, ve kterém zrovna tátu daná věta napadla, a ze kterého jsem si odnesla jen to, že válec se v angličtině i ruštině řekne cylinder. Odpoledne už ale bylo o poznání zajímavější. Prošli jsme si Litvu, která je narozdíl od Lotyšska, vystavěná stejně jako centrální Evropa, ale je v ní o poznání méně lidí, než by kdo v jakémkoli hlavním městě čekal, což bylo významné plus. Pomalu jsme došli na rozlehlé prostranství u řeky, ze kterého každý den vzlétaly balóny, a místo v jednom z těch balónů bylo zabrané pro mě. Miluji výšky, takže jsem z letu byla opravdu nadšená, ale pro slabší povahy to asi není, avšak ten pocit, který při letu máte je k nezaplacení a jako málo co jiného… Přistání už tak příjemné nebylo, při dosedání jsme sejmuli stromek. Následně jsme vyskákali ven a všichni společně balón složili, pak jsme si poslechli o historii letu balónem (kvůli mně dvojjazyčně) a prošli rituálem, který obnášel zapálení pramenu vlasů, uhašení ohně šampaňským, plácnutí po zadku, pomazání hlíny po čele, přípitek, gratulaci a certifikát o letu, toto všechno zakončené jízdou zpět na vzletové místo a srdečným rozloučením.
Třetí den jsme vyjeli na Trakai (prakticky jediný pořádný litevský hrad (není ale původní, většina hradu byla zbořena v 18. století, později znovu dostavěn do podoby, kterou měl v 15. století). Trakai je vodní hrad a to znamená, že je kolem dokola obklopen jezerem, po kterém jsme si s komickým starým kapitánem hovořícím plynule rusky vyjeli na příjemnou okružní plavbu, pak jsme se vydali na prohlídku hradu - hodně schodů, hodně lidí, nic zvláštního k vidění. Po návratu do Vilniusu jsme navštívili muzeum KGB, ve kterém bylo až děsivě ukázáno, jak moc Litva trpěla během okupace Sovětským svazem. Kromě jednotlivých výstav si člověk mohl prohlédnout mimo obyčejné cely i tu vazební (která byla menší než samotka v Terezíně), v níž běžně stálo a čekalo přes deset lidí. Volně přístupná byla i místnost ve které bylo během působení KGB v Litvě popraveno 767 lidí. Sklíčenost, která nás během prohlídky naplnila, jsme ale zajedli nechutně drahým steakem, který naštěstí na zlepšení nálady stačil. Další den jsme přeletěli zpátky do Lotyšska, kde jsme strávili poslední chvíle naší cesty a odsud jsme se v ranních hodinách vydali zpět do milovaném a ničím nepřekonané vlasti.
Závěrem:
Pokud máte slabost pro ruskou kulturu, Pobaltské republiky se vám pravděpodobně budou zamlouvat. Ať už se tamní obyvatelé snaží od nenáviděného utlačitele distancovat jakkoli, moc se jim to nedaří (a díky bohu za to, lotyština i litevština jsou jazyky podivné, rusky se naštěstí domluvíte se všemi). Jestli však tyto země nejsou nic pro vás, nevadí, hlavně si najděte nějaké, které vás budou zajímat, vycestujte a přiučte se něčemu novému. A pokud byste se o Litvě chtěli přece jen dozvědět ještě něco více, můžu vám doporučit shlédnout třeba toto video.