NULL
Dne 3. října 2013, po třetí hodině tělesné výchovy s Mgr. Martinem Plačkem, se konečně dívky z 1. C dočkaly dlouho očekávaného prohlášení „Tak si zahrajeme to dotykový ragbíčko.“ Snad žádná z nás o tomto druhu ragby v životě neslyšela, ale ani to nám nebránilo v tom, abychom si tuto hru náležitě užily.
Zprvu se nám pravidla této hry zdála zcela nepochopitelná, ale díky úsilí pana Plačka a po mnoha praktických ukázkách jsme tomu konečně přišly na kloub. Samozřejmě jsme si nebyly schopny zapamatovat všechna kritéria správné hry; svou roli v tom sehrálo i to, že nás po tělocviku čekala první písemná práce z biologie a každý se snažil udržet si v hlavě co nejvíce informací o virech a odvětvích biologie, ale vzájemné vyměňování těchto poznatků nám bylo zakázáno už po prvních pěti minutách.
Pro úspěch v této hře je důležitá nejenom sehranost, ale rovněž pohyb, o který rozhodně nebyla nouze. Na začátku jsme se trochu bály rozeběhnout, protože hřiště pokryté jinovatkou v nás vzbuzovalo respekt, ale záhy jsme pochopily, že jestli při teplotě, která se podle mého odhadu blížila bodu mrazu, nechceme přimrznout k umělému trávníku, opravdu se musíme pohybovat. Některé z nás problém s teplotou vyřešily bundou a rukavicemi. Stačilo by i skákání na místě, ale to vám u pana Plačka rozhodně neprojde, protože při této hře „se musíte hejbat“, tedy běhat za míčem, což je vám neustále připomínáno ve velmi hlasité formě.
Samotný zápas probíhal tak, že jsme se všechny honily za míčem, ať to stálo, co to stálo. Po většinu trvání hry jsme vedly my – barevné, což nám náš tělocvikář odůvodnil, jak jinak, tím, že „se hejbem“. Naše skóre velice příznivě ovlivnil výkon Hany Stulíkové (v černém kabátu), dokonce se jí dostalo velice hlasitých ocenění od vyučujícího: „Dobře, černoušku, dobře!“ Většinu času se naše hra podobala lyzogennímu cyklu průběhu virové infekce, přesněji řečeno předávání proviru dceřiným buňkám, což bychom sice všechny zvládly brilantně popsat, ale Mgr. Plaček, ač biolog, neměl pro naše neustálé zvedání a okamžité upouštění míče pochopení.
Naštěstí jsme se během porady mezi zápasy několikrát dozvěděly, že se na nás pan Plaček „nezlobí“ a že třeba až ve třeťáku budeme pořádně sehrané. Některé hráčky bohužel strategická porada a výměna stran zmátla natolik, že během zápasu omylem doběhly až do vlastního bodovacího území, i přes hlasitý pokřik všech hráček a vyučujícího. Oba zápasy nakonec skončily 2:1 a 3:2, oba ve prospěch barevných. Po jejich skončení jsme se už všechny těšily na teplý nápoj z automatu, ale k našemu velkému překvapení pan Plaček prohlásil, že teď, když už jsme rozcvičené, si ještě zaběhneme šedesátku.
Na konci tělocviku jsme kvůli teplotě už necítily většinu končetin, ty se ale bolestivě ozvaly hned po příchodu do krásně prohřáté školní budovy. Přesto jsem ještě nikdy nebyla tak ráda, že se mohu konečně jít vzdělávat. Dokonce ani ta písemná práce z biologie mi nakonec nepřipadala tak strašná.
„Bezpečnost především!“
Marie Kolářová