„TADY MÁ BÝT OBRÁZEKJá jsem si dal ušít boty na MÍRU, taky na koho jinýho, když jsem Miroslav.“ S tímto moudrým, bystrým a laskavým humorem předstupoval pan Miroslav Horníček před své hosty, diváky, čtenáře.
Ptal jsem se svých kamarádů, znají-li jméno Miroslav Horníček. Často znělo: jméno mi je to povědomé, ale kdo to je, nevím. Já se nepohoršil, neboť podobné by to bylo se mnou a otázkou týkající se jistých YouTuberů, a rozhodl jsem se vám představit nebo připomenout komika, jehož humor mám rád.
Miroslav Horníček – herec, který taky někdy něco napíše a zrežíruje, jak o sobě říkával – byl o třináct dní mladší než první republika; narodil se 10. listopadu 1918. Na své rodiště, Plzeň, byl velmi pyšný. Vyrůstal pouze s maminkou, tatínek mu brzy zemřel. Již za studijních let hrával v ochotnických spolcích, ale divadlem byl zcela pohlcen až roku 1935, kdy poprvé viděl na scéně Voskovce a Wericha. Považoval však za povinnost živit svou matku, a tak pracoval jako úředník. Ale jak praví legenda: po úrazu hlavy nemohl dále úředničit, shledal však, že u divadla by to nemělo tolik vadit, a poptal se v Plzni na angažmá. Do divadla prý vstupoval jako úředník a jako herec s profesionální smlouvou v kapse z něj vycházel.
Z Národního divadla k Janu Werichovi
Po válce působí v Praze. Nejprve v divadle Větrník, později je v angažmá u bratrů Lipských a odtud si to namíří přímo do zlaté kapličky. Toho času Jan Werich hledá náhradu za Jiřího Voskovce; v Národním divadle vidí hrát Miroslava Horníčka a tu se stane, že si vybere právě jeho. V Horníčkově knize čtu: „Neváhaje ani minutu opustil jsem divadlo, které se neopouští, divadlo, kde cesta vrcholí a kde se zůstává, šel jsem. Šel jsem do učení.“ Říkám si: odvaha, pokora, talent. Netrvalo dlouho a Horníček, vydávaje se do hlubin improvizace, se postupně stává Werichovým rovnocenným partnerem. Tak vznikla obnova Osvobozeného divadla. (Pro upřesnění: v té době se nazývalo Divadlo estrády a satiry, které Horníček přejmenoval na Divadlo ABC, existující dodnes.) Dvojice W+H hrála šest let (1955–1961), avšak oba tito mistři humoru byli pevným provazem přátelství navzájem propojeni až do konce svých životů.
YouTube: W+H: Balada z hadrů (1960).
Miroslav Horníček vytváří záhy komickou dvojici i s Milošem Kopeckým, se kterým rovněž uplatňuje své improvizační schopnosti. Tyto dva pak spojuje i to, že se alternují v hlavní roli první komedie divadla Semafor Člověk z půdy (premiéra 1959). Tato hra má díky nim jistou specialitu – před představením stojí vždy u pokladny zpráva pro diváky.
Třeba: „Vraťte vstupné – hraje Horníček.“ – podepsán Kopecký.
A jindy zase: „Odejděte včas – hraje Kopecký!“ – podepsán Horníček.
Rád bych podotkl, že to byl právě on, kdo seznámil Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Horníčkova věrnost Semaforu byla celoživotní.
„Divadlo Semafor není budova, ani soubor, ani nějaký specifický jevištní sloh – divadlo Semafor je duch.“
Miroslav Horníček před kamerou
Na fotografii níže Miroslav Horníček v roli jednoho ze tří princů v pohádce Byl jednou jeden král (1955).
Horníčkovi patří ve filmu světovTADY MÁ BÝT OBRÁZEKé prvenství: hlavní role v prvním interaktivním filmu na světě. Ten film se jmenoval Kinoautomat, natáčel se roku 1967 v tehdejší nejmodernější československé budově a premiéru měl na světové filmové výstavě Expo 67 v Montréalu. Všichni byli ohromeni! O počínání hlavního hrdiny rozhodovali přímo diváci – v průběhu promítání byl obraz na plátně zastaven a na výběr bylo ze dvou scénářů. Miroslav Horníček promítání rovněž uváděl a k tomu se pojí jistá obdivuhodnost: on neuměl anglicky. Vše se učil nazpaměť! Potom ovšem přicházeli novináři, pročež měl v zásobě tuto větu: „Pohovořit se mnou nelze, popít ano.“ Můžeme říci, že v době Kinoautomatu mluvíme o Horníčkovi jako o našem nejslavnějším herci! Bohužel, po roce promítání byl celý projekt z důvodů politických zakázán.
Dalších filmových rolí Horníček mnoho neztvárnil, což osobně považuji za velkou škodu. On sám říkával, že s filmovou kamerou se neměli rádi, a dokonce mnoho nabídek do filmů i odmítal. Za zmínku však stojí snímek Kam čert nemůže (1959), ve kterém ztvárnil novodobého Fausta. Před kamerou získal i úkol neherecký – natáčení Momentů filmového festivalu v Karlových Varech – dnes je známe v podání Marka Ebena.
Televizní legenda
Miroslav Horníček se ale dostal do povědomí většiny lidí díky televizi. Seriál o dvou písařích, již se uchylují na venkov, aby se plně oddávali svým vědeckým a objevitelským touhám, což přináší řadu komických situací, mám velmi rád. Díky Horníčkově výborné souhře s jeho hereckým přítelem Jiřím Sovákem, silně pracující s humorem a improvizací (Horníček často dopisoval scény přímo na placu), se diváci k těmto postavám rádi vracejí. Bohužel, s Horníčkovou nejslavnější rolí je paradoxně spojena i smrt jeho syna, který tragicky zemřel při natáčení.
Když Horníček, tak Hovory
Co to byly Hovory a jak vznikly? Prapůvodem Hovorů byly divadelní besedy Miroslava Horníčka. Hovory – představení mající to již v názvu – Hovory přes rampu – byly počaty v Semaforu. „PŘES RAMPU“ proto, aby byl v rámci těchto „HOVORŮ“ zrušen pojem i skutečnost rampy, která vždy leží jako nepřekročitelná hranice mezi hledištěm a jevištěm, mezi hercem a divákem. Lidé se postupem času ptají na cokoli; poznávajíce Horníčkovy bystré, pohotové, vtipné a bezprostřední odpovědi se mistru improvizace snaží klást otázky, na které by dovedl odpovědět málokdo. To jsou tedy dotazy přímo z publika. Ale zde ještě připomenu představení zvaná Pondělky s tetou, která vznikají dávno před Hovory (na konci padesátých let) v kavárně Vltava, kde Horníček odpovídá na dotazy písemné. Říká se tomu odpovědny. Mnoho dotazů a odpovědí vyšlo i knižně, pár z nich jsem pro Vás vybral a vznesl je na závěr. (A věřte, bylo to těžké vybírání.)
Miroslav Horníček – vynálezce české talk show
Televizní Hovory (neboli Hovory H) vznikly díky vzpomínce z Montréalu. Na hotelovém pokoji sledoval Horníček v televizi pořad, v němž známý anglický herec Peter Ustinuv seděl u stolu se svým hostem, hovořili spolu a lidé se tomu smáli. Anglicky sice nerozuměl, ale líbilo se mu, jak je prezentován humor. Touha dělat u nás pořad podobný se po příjezdu do Prahy proměnila ve zrod Hovorů H: Miroslav Horníček dle zvyku mít stálý kontakt s divákem odpovídá na dotazy z hlediště a čte dopisy, čímž prokládá hovory s hosty, a lidé řvou smíchy. – Můžeme to tedy pojmout jako náš první pořad druhu, kterému dnes říkáme talk show. – Hovory se těší převelké oblibě, o čemž podává svědectví sám pan Horníček ve své knize: „Hovory nabíraly takový obrátky, že dokonce pozvánky na ně se staly platidlem na úrovni bonů. Lidi říkali, že jimi upláceli instalatéry i zubaře.“ Musím zmínit ještě proslulou rekvizitu nechybějící na žádných Hovorech – sklenici červeného vína, které měl pan Horníček v oblibě, avšak, jak se někteří mylně domnívají, nebyl jeho znalcem.
Hovory byly pro svůj nesmírný věhlas a na tehdejší dobu i nadměrnou inteligenci trnem v oku cenzoru, který je po dvou letech vysílání (1969–1970) zakázal. Cenzor ovšem netušil, že se v devadesátých letech pro ohlasy diváků vrátí Horníček se svými Hovory zpět na televizní obrazovku!
YouTube: Hovory H – Muž má filozofickú hlavu, žena filozofické nohy.
Na fotografii níže Miroslav Horníček jako Pécuchet (vlevo) a Jiří Sovák jako Bouvard v seriálu Byli jednou dva písaři (1972).
Rád bych ještě dodal, že…TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Miroslav Horníček byl rovněž plodný spisovatel a duchaplný výtvarník.
Je známo, že byl ve své branži oblíben a pojilo jej přátelství s mnoha kolegy. Dokonce s jedním žil dlouhý čas pod jednou střechou, a to s hercem Lubomírem Lipským.
V roce 1997 byl Horníček uveden do televizní Dvorany slávy a roku 2000 mu byla Václavem Havlem udělena Medaile za zásluhy.
***
Proč je potřeba mnoha chytrých, aby umlčeli jednoho nebo několik hloupých?
Protože umlčování nepatří do výzbroje chytrých, protože umlčováním druhého přestává být chytrý chytrým. Hloupý nemá být umlčen, ale vyslyšen, mlčící hloupý se těžko pozná.
Jsem poslední dobou stále rozladěna. Není to snad tím, že za mnou chodí ladič pian?
Vaše rozladění plně chápu. Ladič pijan není dobrou známostí – najděte si ladiče abstinenta.
Kdykoli potřebuji zápalku, otevřu krabičku na té straně, kde nejsou hlavičky. Je to sice maličkost, ale protože je to pořád, zlobí mne to. Poraďte, jak tomu odpomoci.
Je to jen a jen věc zvyku. Navykněte si krabičku zápalek vždycky před otevřením otočit.
Odpovězte mi otázkou!
Rád, zeptáte-li se odpovědí.
Hraje při úderu do hlavy nějakou roli rozdíl mezi tvrdým a měkkým dřevem?
Při menším počtu úderů tento rozdíl nehraje roli. Při větším počtu úderů nás přestane zajímat.
V Pise je prý věž, která je nakloněna. Ptám se: komu?
Tato věž bude nakloněna každému, kdo k ní přistoupí ze správné strany, takže můžeme říci, že s náklonností věží je to stejně jako s náklonností žen.
***
„Já mám dva učitele. Jeden je o třináct let starší, to je Jan Werich. Druhý je o třináct let mladší, to je Jiří Suchý.“
Miroslavu Horníčkovi zůstaly dvě otázky nezodpovězené a byly to právě otázky od Jiřího Suchého:
Naučil jsem se zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Tím ušetřím tři sta ran ročně. Co s nimi?
Slovo dělá muže. Co dělá ženu?
Zdroje:
1. HORNÍČEK, M. (1970): Hovory. Nakladatelství Olympia.
2. HORNÍČEK, M. – TULIS, Z. (1997): Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K. Nakladatelství Brána.
3. www.ceskatelevize.cz.
(Zdroje obrázků: www.krajskelisty.cz, www.kultura.zpravy.idnes.cz, www.ceskatelevize.cz.)