NULL
Život básníka není lehký. Nejenže si nevyděláte ani na chleba a pořád se hromadí účty za plyn a elektřinu, ke všemu ještě slyšíte ze všech stran: "To přece není žádné umění." Vzhledem k tomu, že známý český pankáč, iluminát (pšt), spisovatel, vydavatel, nakladatel a všechna jiná slova, která končí na „-datel“, je povaha uzavřená, s lidmi nekomunikující, zastanu se jeho tvorby já.
[caption id="attachment_3516" align="alignright" width="271"]
Uvažuji - tedy jsem.[/caption]
Marián „Meno“ Rolník Humus
Osminohá potvora je to pěkná svině vleze v ústní otvor utopí se v slině
Nikdy mě nepřestane udivovat, s jakou lehkostí je Meno schopen vypovědět o těch nejtemnějších zákoutích své duše. Jeho nadhled a poučenost dá se přirovnat snad jen k Bukowskému, který ale narozdíl od strakonického barda neuměl rýmy. Tak jako se mi povedlo v předchozích rozborech nahlédnout takzvaně "pod pokličku", v tomto případě se nevyvaruji jistému odstupu. Zcela jistě se jedná o nejfatálnější osobní výpověď, jaké jsme doposud byli svědky. Mistr řeší samo jsoucno, vyrovnává se se všemi chybami minulými, hledí i přese všechno vpřed. Prvoplánově dalo by se říci, že onou osminohou potvorou je jednoduše pavouk, co vleze do úst a tam zhyne bídně, nožičkama škubaje. To je každopádně velice naivní pohled. Je to skutečně pavouk? Není to spíš černota, jakási blíže nedefinovatelná odpornost (HUMUS), jež skrývá se v každém z nás a je jen otázkou osobní vůle a okolností, vyleze-li na povrch.
Básník sebe i nás staví na křižovatku. Odvěký boj o čistotu duše a za vyšší princip mravní nerozlišuje národ ani barvu pleti. Každý nakonec stane tváří v tvář tomu nejdůležitějšímu rozhodnutí. Rozhodne-li se správně, ukáže až čas.
Vít Malota