Když 27. června 1968 vyšel v Literárních listech manifest s názvem Dva tisíce slov, která patřila dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, sepsaný Ludvíkem Vaculíkem, málokdo mohl tušit, že se blíží podzim pražského jara. Možná i proto připadal text Čechům i Slovákům poměrně převratný. Vyšel bez cenzury, což bylo do té doby nezvyklé. Cenzuru totiž zákon zavrhoval jen krátkou dobu, od 26. června toho roku. Dokument otáčející se na vládnoucí stranu s kritikou dosavadních poměrů byl tudíž čímsi novým a přelomovým.
Manifest podepsalo více než 100 000 lidí. Nešlo jen o osoby veřejně známé, ale i zástupce proletariátu, který již v některých postupech vládnoucí strany nemusel spatřovat pokrok a cestu k ideální společnosti. Vždyť přeci dělnická třída měla mít ve státě podstatnou úlohu. Kdo jiný než tato vrstva společnosti by tedy měl uvést věci do pohybu a to třeba zrovna podpisem tak pokrokového dokumentu?
Není však růže bez trní. Dalo se jistě čekat, že s tak reformním manifestem přijdou kromě souhlasných povzbudivých slov i nepříjemné reakce. Ty se daly očekávat především od členů komunistické strany, jejichž pozice ve státě, dosud nedotknutelná, mohla býti reformami ohrožena. Negativní reakce byly však ihned umlčeny proreformně nalazenou společností. Až srpen roku 1968 rozhodl o politickém a ekonomickém vývoji socialistické republiky ve středu Evropy. S přicházející normalizací se podpis pod tímto dokumentem stal důkazem o kontrarevolučním smýšlení a v nejlepším případě jen vroubkem zapsaným v kádrových posudcích. Touha po svobodnějším životě tak mnohým přinesla pravý opak, život v ještě stísněnějším světě pod kontrolou všemohoucího státu a bez možnosti změny.