Projekce nejnovějšího zpracování Fitzgeraldova románu Velký Gatsby se konala 17. a 18. prosince. V titulní roli se objevil Leonardo DiCaprio a vypravěče Nicka Carawaye si zahrál starý dobrý Spiderman Tobey Maguire.
V první řadě je třeba poděkovat škole, že nás na tento film vzala. Ti, co neznají Velkého Gatsbyho, se tím částečně vzdělají, a ti, co by se nikdy ve svém volném čase na americký velkofilm nepodívali, se alespoň ubezpečí, že se v masové kultuře nic nemění. Za takového člověka budu tuto recenzi/úvahu psát (snad je to proto, že jím jsem).
I takový člověk si řekne, že film se rozjíždí velmi slibně. Efekt 3D nevypadá úplně samoúčelně a spojení jazzové hudby s hudbou moderní působí objevně a nadčasově. „Pařby“ se v průběhu věků přece nemění, jenom převlékají své kabáty. Člověk snese i jistou melodramatičnost a nepravděpodobnost, protože to koresponduje s tématem banality a povrchnosti. Gatsbyho nástup s vrcholem skladby Rhapsody in blue, Daisy utopená v bílých záclonách i ty slamáky, které by při jízdě otevřeným autem na hlavách nevydržely ani minutu… Všechno je to v řádu a člověk si říká, že má možná přece jen vůči velkofilmům trochu předsudky.
Tenhle sebezpytující pocit se ale vytrácí ve chvíli, kdy se herci musí přestat spoléhat na vizuální efekty a začít hrát. Do tohoto bodu bohužel dospěje každý film; zápletka se nějak vyřešit musí a k tomu je třeba invence postav. Na první pohled vše vypadá v pořádku. Že jsou postavy zamilované, poznáme, protože se drží za ruce; že jsou postavy smutné, taky poznáme, protože se tváří smutně (a ještě do toho hraje smutná hudba). Člověk si ale všimne, že víc mu herecká složka nepřináší. Nejsem oprávněn hodnotit herectví, ostatně schematičnost tohoto zajetého amerického mustru představitelům žádné herectví ani nedovoluje. Po extatické světelné 3D superepesmegashow, když má pak dojít na to nejdůležitější, tedy na silný příběh, motivace a charaktery postav, nachází člověk jenom prázdno.
Tento paradox by se dal shrnout tím, že na to, jak je Velký Gatsby barevný, je dost černobílý. Tím se chci dostat od konkrétního filmu k masové kultuře obecně, protože ani Gatsbyho ve výsledku nepovažuji za něco jiného než další sériový výrobek, zaměnitelný s jakýmkoli jiným velkofilmem. Člověk si řekne: „Kdyby se tak všichni vykašlali na to pozlátko a zkusili se zabývat něčím opravdovým a živým.“ Tady se ale dostává do konfliktu člověk s člověkem, protože někdo jiný zase řekne, že mu to takto stačí, že ho žádné vnitří prožitky nezajímají a nikdo ho k tomu nemůže nutit. Věru nevím, na čí stranu bych se přiklonil v tomto dávném souboji náročného diváka a konzumenta, kdybych odjakživa nesympatizoval s tím prvním postojem.
Popkultura má nedocenitelný význam jako sociologický indikátor, je totiž přímým odrazem stavu a potřeb společnosti. Nečiním tedy vlastně námitek proti velkofilmům samotným, ty pouze vycházejí vstříc požadavkům většinového diváka. (Tady by byl otázkou jen postoj samotných tvůrců, protože tím, že společnosti ochotně vyhoví, jí rozhodně nepomůžou, pomáhají tím sobě. Spokojím se pro tento článek s konstatováním, že to je jejich volba.) Divák tedy nevyžaduje nic, co by souviselo s životem a realitou, rád se nechává obelhávat a oslňovat. Nechce vidět nic nového a hlavně nic, co by se ho mohlo týkat. DiCaprio jako Gatsby představuje jen jakýsi vysněný model gentlemana a hrdiny. Kdyby svou postavu doopravdy herecky prožil, zbavil by ji tím lesku a heroičnosti a divák by se v ní mohl nedejbože poznat.
Film Velký Gatsby nám tedy dává iluzi, že svět je plný ohňostrojů, lidé jsou černobílí a nekomplikovaní a že umírání probíhá za zvuků hudby a budeme při tom hezky vypadat. Proč ale vlastně potřebujeme takto utěšovat?