NULL
Při vyslovení slova fotbal si většina lidí představí stadion plný lidí, kteří přišli fandit profesionálním klubům s těmi nejlepšími hráči. Ale tito sportovci se určitě nedostali na svou úroveň hned. Proto jsem se rozhodla vzít to z druhé strany a naopak se podívat na úplné začátky fotbalistů. Vydala jsem se do Kestřan na utkání těch nejmladších – a byla to zábava.
Když jsem přišla na místo dění, byla jsem jako u vytržení. Kolem pobíhaly děti ve věku od pěti do sedmi let, navlečené do dresů, které byly nejméně o tři čísla větší. Trika jim sahala až po kolena, štulpny nad kolena a jestli měli kraťasy, to nevím, nebyly vidět. Každý z nich v sobě ale měl velké odhodlání a snad nekonečné množství energie. Všichni se už nemohli dočkat, až rozhodčí pískne a zápas začne.
Proti domácím se postavil tým starších hráčů ve věku sedm až devět let, i přesto však nikdo z místních neztrácel hlavu. Cítili totiž podporu celého obecenstva, svých dvou trenérů a nechyběl ani asistent. To je pro hráče něco jako náhradní maminka. Před hrou vždy všem pečlivě zavazuje tkaničky od bot, málokterý klučík totiž ví jak na to, během hry nosí láhve s pitím, když se někdo zraní, utírá slzičky a vůbec je to taková psychická podpora.
Nechci se mačkat v davu s břichatými tatínky popíjejícími pivo z kelímků, a tak vše pozoruji trochu zpovzdálí, nic mi ale neunikne. Hra za chvíli začne. Trenéři na poslední chvíli opakují hráčům, jaké strategie se mají držet. Podle jejich výrazů soudím, že to buď nechápou, nebo neposlouchají, ale nikdo si z toho nic nedělá. A už jdou na to, s vervou se vrhají na trávník a 
rozmisťují se. Hraje se dvakrát dvacet minut na čtvrtině hřiště. V poli je vždy pět hráčů z každého družstva. Rozhodčí píská a zápas začíná.
Přestože je doma hrající tým v nevýhodě a k míči se moc často nedostane, brání jako divý a nedovoluje protihráčům proniknout blíž k bráně. Když se domácím pak naskytne příležitost dostat míč, jeden z hráčů za ním běží jako o život, ani chvíli se nerozmýšlí a šťastný, že si také jednou kopne, posílá míč přímo do vlastní brány. Hráči i fanoušci jsou zklamaní, ale nedávají na sobě nic znát. Jeden z trenérů to komentuje: „Kluci, my hrajem na tu druhou, ale nevadí, to doženem.“ Druhý na to: „Aspoň jsme dali gól, no…“ Berou to s nadhledem a na nikoho se nezlobí. To se mi zdá jako dobrý přístup. Nicméně po dalších třech vlastích gólech už oba sklesle konstatují: „To nemá cenu.“
Počáteční neúspěch kestřanské asi motivoval a v druhém poločase se do toho pořádně opřeli, hlavně útočník číslo 3, který běhal téměř jako Usain Bolt. Po nevalném začátku dali (teď už do správné brány) gól. Bohužel protihráči objevili jejich velkou slabinu – výšku hráčů. Začali zbaběle mířit do horních rohů brány, kde to chudák brankář neměl šanci chytit, ani kdyby se snažit vyskočit sebevíc. Jednou kopli míč tak vysoko, že zůstal nad bránou v síti. To byl problém, jelikož nikdo z nich ho nebyl schopen sundat.
Utkání nakonec dopadlo 9:1. Trenér s úsměvem podotkl, že „skončili skoro jak Brazilci“. Přestože domácí nezvítězili, nic si z toho nedělali, byli veselí a užívali si to (proč také ne, když tu nejde o peníze).
Bylo zábavné pozorovat, jak jsou ti klučíci zabraní do hry a se zápalem sledují počiny soupeřů. Odcházela jsem s úsměvem na rtech a plná pozitivní energie. Tolik těm dětem závidím lehkost jejich problémů, zvídavost a otevřenost v jejich očích. Kéž by jim to vydrželo celý život.
Tereza Pazderníková
(Zdroje obrázků: pisecky.denik.cz, redakce)