17. srpna 2013

Locus horroris 2/2

Napsal Martin Klecán

Na obloze se vznášel stín a letěl naším směrem. Zvětšoval se.

„Padáme odsud!“ zařval jsem.

Nikoho nebylo třeba pobízet. Dolů po schodech jsme sjeli jako blesk.

„Co se děje?“ ptal se zblblý Greg, když jsme se přiřítili k jeho stanovišti.

„Pták Noh,“ uchechtl se Paul bez dechu.

„Do hajzlu.“

V tom se shodneme, pomyslel jsem si. V přízemí se mi zase vrátila sebekontrola a začalo mi to opět myslet. Zarazil jsem celou skupinu a ukázal jim, aby byli ticho.

„Tady na nás nemůže, ale až vylezeme, bude nás ta bestie mít přímo na očích. Musíme co nejdřív zapadnout mimo její zorný pole, to znamená zmizet támhle v těch troskách,“ máchl jsem směrem k rozpadlé zdi asi sto metrů od nás. „Poběžíme po jednom, ostatní budou běžce krýt. Kdo jde první?“

Nikdo se překvapivě nepřihlásil. Díval jsem se z jednoho stalkera na druhého. Všem do jednoho se za skly dýchacích masek zračil strach. Nedivil jsem se ani jim to nezazlíval. Já se taky bál až hanba povídat.

„Fajn, takže první jdu já,“ vydechl jsem. „Držte mi palce.“

Těch sto metrů nevypadalo nijak dlouhých. Vlastně to není žádná vzdálenost. Nejlepší sprinteři to dokázali pod deset vteřin. Jenže to bylo na rovné dráze, beze zbraně, protiradiačního obleku, výstroje a dýchací masky. A bez zmutovaného hajzla za zády.

Sprintoval jsem, co to dalo. Připadal jsem si jako nahý. Písek, popel a radioaktivní spad mi křupal pod nohama a země jen čekala na to, až zakopnu a ustelu si na ní.

Zídka se blížila. Už jen nějakých dvacet metrů. Slyšel jsem se sípat, dýchací přístroj nestíhal dodávat plicím dostatek kyslíku.

Byl to nejdelší běh mého života. Zapadl jsem za zídku a ztěžka oddychoval. Opřel jsem si hlavu a zavřel na pár sekund oči. Krev mi tepala ve spáncích a adrenalin vážně hrozil rozervat mi cévy.

„Jsem tu,“ zachroptěl jsem do vysílačky, když jsem se maličko sebral.

Našel jsem si štěrbinu ve zdivu, prostrčil tudy hlaveň a sledoval jeviště. Pták seděl na střeše a věnoval se večeři v podobě shnilého masa. Bestie to byla k pohledání, takové tři metry v kohoutku určitě. Tělo pokrývalo peří, dlouhý krk byl holý. Nebýt blanitých křídel s rozpětím tak šest sedm metrů, vypadala by jako přerostlý sup. Na tohle by bylo třeba raketu země – vzduch, jestli se něco semele, tak naše pušky nám budou platné jako fusekle na dřevěnou nohu.

Z domu vyrazila další postava. Pták se zaobíral jídlem a dění okolo ho naprosto nezajímalo. Běžec, ve kterém jsem poznal Paula, se blížil.

Létavec na chvíli přestal žrát, napřímil se a pleskl křídly. Jednu mučivou chvíli stál jako zkamenělý. Pak se zase shrbil nad masem.

Paul doběhl a skácel se vedle mne. Poplácal jsem ho po zádech. „Zvládnuls to.“

Cosi zachrčel a vydrápal se na všechny čtyři. Měl jsem pocit, že nadává.

Dvojčatům se nechtělo. Nedivil jsem se jim, ale čím déle váhali, tím nebezpečnější se celá situace stávala.

„Pohněte s tím,“ zavrčel jsem do vysílačky.

Vyběhla další postava. Vypadalo to nadějně. Někde v půlce ale běžec zakopl. Snažil se chytit balanc, ale nakonec sebou praštil.

„Zvedej se!“ zařval jsem.

Supí mutant jako kdyby čekal jen na tohle. Jako kdyby o nás celou dobu věděl a čekal, až někdo udělá chybu. Odrazil se od střechy, mávl blanitými křídly a vznesl se. Líným obloukem se snášel na ležícího.

„Palte!“

Zarachotily tři karabiny, vzápětí se přidala čtvrtá, když se ležící stalker převrátil na záda. Létavec ucukl a vznesl se o kousek výš. Běžec se vydrápal na nohy. Jeho bratr opustil úkryt a běžel k němu.

Sup si ale evidentně nechtěl kořist nechat vzít. Prosvištěl nad bratry a jednoho srazil k zemi drápem. Naše kulky naprosto ignoroval.

Vyběhl jsem k dvojčatům a naslepo mačkal spoušť.

„Greg je v bezvědomí,“ zapraskalo ve vysílačce,

Hodil jsem karabinu na záda a tasil pistoli. Volnou rukou jsem pomáhal Johnovi táhnout bezvládné tělo. Pták nás ze vzduchu zvědavě pozoroval. Sprška z Paulovy zbraně ho donutila vystoupat kousek výš, ale loveckého zápalu ho evidentně nezbavila. K zídce zbývalo deset metrů.

Pistole cvakla naprázdno. Kryla nás jediná zbraň. Sup si nejspíš uvědomil naši zranitelnost a přistál těsně před námi. Zvědavě si nás prohlížel krhavýma očima.

Periferně jsem zaregistroval, že Paul opustil relativní bezpečí provizorního krytí a vystartoval k nám. Zablýsklo se, pták zavřískl a začal sebou zběsile házet. Peří mu hořelo.

Ve třech jsme popadli bezvědomého a rozběhli se pryč. Celou cestu zpátky na základnu jsme za sebou slyšeli skřeky jako když… no jako když zmutovanému opeřenci připálíte zadnici.

Hned jak jsme se dostali za bránu vojenského komplexu, převzali si Grega zdravotníci. Já, John a Paul jsme se prostě zhroutili na podlahu.

Sundal jsem si dýchací masku a s rozkoší se nadechl recyklovaného vzduchu. „Cos to do něj napral?“ zeptal jsem se Paula.

Mladý stalker, už taky bez masky, se usmál. „Světlici.“

Chvilku jsem na něj přihlouple zíral a pak jsem zařičel smíchy. V tom chechotu bylo všechno – úleva, doznívající strach, zbytky adrenalinu a možná i trocha hysterie. Paul s Johnem se smáli taky, utírali si slzící oči. Zdravotnický personál nás nechápavě pozoroval.


Příběh volně pokračuje povídkou Nibiru.