Jaký umělecký směr je mi nejbližší? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a došla k závěru, že je jím literatura. Ta nás v podstatě obklopuje každý den. Učebnice, které používáme ve školách, časopisy, články na internetu, knihy v policích. A já nevěřím, že není nikdo, kdo nikdy nedržel knihu v ruce, protože ty nám podávají již učitelé v první třídě, a rodiče nás příběhy z nich od raného věku uspávají. Literatura nás od mala učí rozdíl mezi dobrým a špatným, rozvíjí naši představivost a skrz své stránky nás vpouští do nových úžasných světů, které můžeme obdivovat a prozkoumávat s hrdiny, jež v nich vyrůstají a žijí.
Já knihy miluji. Miluji tu vůni, která je vlastní nově příchozím, neopotřebovaným knihám, ráda se dívám na nádherné přebaly, se kterými si lidé dali tolik práce. Je to možnost útěku před někdy nepříjemnou realitou, útěk do světa, kde jsou sice problémy, ale vždycky se najde způsob, jak je vyřešit. Ráda prožívám s hrdiny jejich bitvy, když se snaží ochránit to, na čem jim záleží, radosti, když se shledají s rodinou, smutky, když ztratí osobu, kterou milovali nadevše. Ač nejsou, uvědomím si, že nejsem sama, a že se to dá zvládnout. Že prohraná bitva neznamená prohranou válku. A to je podle mě hrozně potřeba si uvědomit.
Volný čas trávím s úžasnou knihou v ruce, ať už v její elektrické nebo papírové podobě, v češtině nebo angličtině. Ponořím se do světa, ve kterém nejsem, ale během čtení mám pocit, že jedině tam patřím. Najednou není žádný můj pokoj, starosti reality přestávají existovat, a já se vrhám po hlavě do nebezpečí po boku protagonisty. Jsou momenty, kdy málem zahazuji knížku, protože se postava prostě chová jako pitomec a mělo by jí dojít, že jít do toho rozpadajícího se děsivého domu, prostě není skvělý nápad. Ale taky jsou momenty, kdy mi začnou téct slzy, protože hrdinka právě ztratila někoho, koho milovala. A za to ty momenty, kdy nadávám na knižní postavy, stojí.
Knihy nejen ráda čtu. Už kdysi dávno, v nějakých sedmi osmi letech jsem se pokoušela psát pohádky. Pokud pohádkou nazveme půl stránky formátu A5, na kterém se princ s princeznou potkali a vzali, aniž by se stalo cokoli jiného. Psaní je uklidňující. Je to způsob, kterým můžeme vyjádřit svoje myšlenky a uklidnit se. Na papíře zanecháváme kousek sebe, včetně emocí, které během psaní cítíme. Já nejsem schopná napsat veselou scénu, pokud se cítím na špatně. Jak můžu dokonale a kouzelně popsat štěstí, když ho zrovna necítím? Jak co nejpřesněji popsat obraz, který nevidím?
Když píšu, vyprávím příběh. Vyprávím příběh postavy, se kterou se čtenář či čtenářka může sžít. Objevuji nový svět, který ještě nikdo neviděl. Ne vytvářím, objevuji. S postupujícím dějem se objevují nové možnosti, kam a jak pokračovat. Prozkoumávám každou skulinku toho světa, tvořím k němu mapu, podle které může jít budoucí čtenář. Poznávám postavy, které jsem do toho světa zasadila. Protože nejde prostě říct: „Tahle je taková, jdeme dál.“ Každá postava, stejně jako každý člověk, je tím, kým je díky své minulosti a svému okolí. A, ať už při psaní nebo při čtení, je hrozně úžasný pocit důvody jejího chování zjistit. Třeba v ní nakonec poznáme sebe. Zjistíme, že jsme si podobní. Že i někdo, kdo je podle ostatních třeba zbytečný, může sehrát hrozně důležitou roli. Všichni jsme hrdinové našeho vlastního příběhu. Na to nikdy nesmíme zapomenout.
Proto je literatura krásná. Ona nám to totiž připomene.