TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Lidský kanibalismus, antropofágie, lidojedství. Jev, který je v živočišné říši poměrně běžný a který můžeme sledovat u mnoha živočišných skupin. Jako příklad lze uvést medvěda ledního, který při nedostatku potravy pojídá svá mláďata, embryo žraloka, které sní ještě v děloze své méně vyvinuté sourozence, nebo kudlanku, která po spáření sežere samečka. A takhle bychom mohly pokračovat ještě dlouho, neboť, jak už jsme zmínily, u zvířat není kanibalismus nic neobvyklého. Ale jak je to u člověka? Je pro nás kanibalismus přirozenost jako u zvířat, či pouze zvrhlost, která se musí zcela vymýtit? Ať už je odpověď na tuto otázku jakákoliv, jedno je jasné. Lidojedství se objevuje v celé naší historii od samotného počátku lidstva. Vždy tu bylo, stále tu je a nejspíše tu s námi vždy i bude. Ale proč se vlastně lidé navzájem požírají? Je lidské maso zdravé? A jak vůbec chutná? Právě na tyto otázky se vám pokusíme v tomto článku odpovědět.
Začněme raději ujasněním toho, co to vlastně kanibalismus je. Jak většina z vás již nejspíše dobře ví, jedná se o požírání jedinců vlastního druhu nebo sebe samého, což je označováno jako tzv. autofágie. Samotný název „kanibalismus“ je odvozen od názvu středoamerického kmene Karibů, v jejichž rituálních obřadech kanibalismus zaujímal zásadní roli. První zmínky o tomto typu stravování pochází již z doby před cca 100 tisíci lety, tedy z doby neandrtálců. Zajímavé je, že dnešní vědci důkazy o kanibalismu nezískávají z obsahu žaludku, ale důležitým důkazem jsou pro ně kosti obětí, na nichž můžeme nalézt otisky zubů nebo například rýhy od porcovacích předmětů.
Proč se vlastně lidé navzájem požírají?
Kanibalismus bychom mohli rozdělit podle jeho účelu a příčin. Zaprvé můžeme uvést kanibalismus rituální, kdy je lidské maso jedeno většinou pro získání protivníkovi síly, což prý praktikovali například druidové, nebo se jedná o součást pohřebního rituálu, kdy jsou pozůstatky rodinného příslušníka snědeny, aby nebožtík dosáhl klidu a přeživší mu prokázali úctu (tzv. endokanibalismus). Do této skupiny můžeme zařadit i obřady, během kterých byla část lidské oběti (například srdce) darována bohovi a zbytek byl rozdělen mezi lid. S těmito rituály se setkáváme například u Etrusků.
Dalším druhem lidojedství je kanibalismus jako nezbytnost pro přežití. S tímto případem se můžeme setkat kupříkladu při havárii letadla, ztroskotání lodi, hladomoru, v koncentračních táborech nebo při obležení města (např. obléhání Kartága či Leningradu). Jako příklad z dnešní doby se nám nabízí rok 2013, kdy došlo v Severní Koreji k hladomoru, během kterého někteří vesničané pojídali pohřbené děti či sebe navzájem, či rok 1972, kdy se v Andách zřítilo letadlo s hráči rugby, kteří byli nuceni jíst mrtvé.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Existuje také medicínský kanibalismus, který byl asi nejrozšířenější v Anglii v 17. století. V této době bylo zvykem zužitkovat člověka od hlavy až k patě, neboť se věřilo, že se jedná o velmi účinný lék. Například samotný anglický král Karel I. je po popravě přeměněn na lék a jeho syn si dokonce z krve destiluje tzv. královské kapky. Zajímavé je to, že v té době byl kanibalismus ostře odsuzován, avšak to se netýkalo medicínského kanibalismu, který byl naopak hojně užíván.
Příčinou kanibalismus může, kromě snahy přežít, být také duševní choroba, dále nenávist či obliba chuti lidského masa, čímž se dostáváme k další otázce.
Jak naše maso chutná?
Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět, neboť ve většině zemí je pojídání lidského masa zakázané, tudíž ochutnání není úplně možné a kanibalům je trochu ošemetné věřit. Navíc se jejich výpovědi trochu liší. Někteří maso přirovnávají k lepšímu hovězímu, někteří k vepřovému (především pro jeho strukturu) a jiní ke skopovému. Zároveň například maso dětí je často přirovnáváno k masu ryby. I samotná chuť se liší. Objevují se názory, že lidské maso je nasládlé, ale i názory, že je hořké. I zde nejspíše záleží na části lidského těla, odkud bylo maso odebráno. Celkově je však maso trochu tužší. Ale i přes odlišné odpovědi, co se týče chuti, se mnoho lidí, co tento druh masa ochutnalo, shoduje na tom, že se jedná o velmi chutné maso bez výraznějšího aroma jako například u zvěřiny.
Je lidské maso zdravé?
Z našeho podání by se dalo usoudit, že je kanibalismus dobrá a chutná záležitost, ale to rozhodně není. Naopak s sebou nese mnoho rizik. Lidské tělo není přizpůsobeno k tomu, aby bylo schopné zpracovat všechny složky lidského masa. To může vést a často i vede k nahromadění některých nezpracovaných látek jako například olova či prionů, což má nepříznivý vliv na náš organismus.
Mezi známá a nebezpečná onemocnění patří nemoc kuru, známá také jako nemoc ze smíchu. S kuru měl obrovské potíže kmen Fore z Papuy-Nové Guiney, který ještě v první polovině 20. století pořádal rituály, během kterých pojídal lidské mozky. A právě to způsobilo nahromadění poškozených bílkovin zvaných priony v jejich těle, a to bohužel ve většině případů končilo smrtí. Nemoc se projevovala nejprve slábnutím, poté špatnou chůzí a poslední měsíce před smrtí trpěl pacient neustálým třesem, koktáním a úplnou ztrátou intelektu. Zemřelo na tisíce lidí. Bohužel se touto nemocí nakazily převážně ženy a děti, neboť muži se nejspíše rituálu jedení mozků většinou neúčastnili. To však mělo za následek nedostatek partnerek. Právě toto onemocnění způsobilo, že i tento a další kmeny od lidojedství upustily. Je však zajímavé, že podle genetických analýz jsou potomci přeživších imunní proti Alzheimerově chorobě.
Dalším rizikem kanibalismu je i přenos různých parazitů. Navíc není lidské maso nijak zvlášť výživné. Nutriční hodnota dospělého muže, včetně morku kostí a vnitřností, se pohybuje okolo 126 tisíc kalorií, z čehož maso ze svalů tvoří pouze něco málo přes 30 tisíc kalorií. Pokud bychom si tato čísla srovnali například s koněm, došli bychom k závěru, že je to asi šestkrát méně než kůň. Z toho vyplývá, že ani v minulosti lidé nejspíše neupřednostňovali lidské maso před zvířecím.
Nejslavnější kanibalové
A nakonec bychom rády pro zajímavost uvedly jména nechvalně známých kanibalů z celého světa. Prvním z nich je „Kanibal z hor“, Alfred Packer, který společně se svými pěti společníky vyrazil v říjnu roku 1874 do coloradských hor za účelem získání zlata. Po dvou měsících se však vrátil pouze on s tím, že ostatní jsou mrtví. Prý jej ostatní napadli, ale jemu se je podařilo přemoct. Bohužel při zápase ztratil veškeré zásoby, a proto byl nucen své společníky sníst, aby přežil tvrdou zimu.
Dalším příkladem kanibalismu je „Brooklynský upír“, Albert Fish, který po zadržení policií sám tvrdil, že zabil a následně snědl přes 100 dětí, což je však dosti nepravděpodobné. Prokazatelně se totiž potvrdilo zabití „pouze“ čtyř dětí s tím, že další tři pravděpodobně zabil také on. Chování této lidské bestie zářně popisuje dopis rodině jedné z jeho obětí, desetileté dívenky, ve kterém jejím rodičům detailně popisuje, jak vše probíhalo.
Jedním z mála kanibalů, který se stal díky svým kanibalským sklonům celebritou, je „Nesmělý lidojed“, Issei Sagawa, jehož bývalí spolužáci většinově popisovali jako milého, přátelského, ale nesmělého chlapce. Asi nikdo z nich nečekal, že by byl schopný někoho zabít, natož sníst. Roku 1991 však Sagawa pozval na večeři svou spolužačku, které nejdříve připravil chutné pohostinství, poté jí dokonce četl básně, ale pak najednou vytáhl zbraň, zastřelil ji, a nakonec i snědl. Při odklízení zbytků těla byl však přistižen francouzskou policií, která jej vydala jeho rodné zemi, tedy Japonsku, kde však byl pouze poslán do psychiatrické léčebny a následně prohlášen za nevinného a propuštěn na svobodu. Jeho příběh vyvolal velkou vlnu zájmu a z něj se stala celebrita. Nejenže se účastnil různých rozhovorů, ale dokonce se stal proslulým recenzentem japonských restaurací.
Jedním z nejhorších masových vrahů 20. století je Andrej Čikatilo, který zabil přes 52 žen a dětí, jejichž některé části dokonce snědl. Podle různých výzkumů se zjistilo, že poprvé Čikatilo ochutnal lidské maso již v dětství, neboť vyrůstal v době hladomoru, který Ukrajinu postihl, a kdy kanibalismus byl běžným prostředkem k přežití. Právě zabíjení lidí navozovalo Čikatilovi určité sexuální uspokojení. Nejhorší na tom všem je to, že jedním z hlavních faktorů, které umožnily Čikatilovi toto odporné chování, je samotná tehdejší vláda Ukrajiny, která totiž tvrdila, že není možné, aby se v zemi tak vyspělé, jako je právě Ukrajina, vyskytoval masový vrah. To se prý může stát jenom v západních zemích. A právě z tohoto důvodu ani nevarovali obyvatele oblasti, ve které Čikatilo působil, že by se v jejich okolí mohl vyskytovat takto nebezpečný člověk.
Velice známým kanibalem je i „Webový lidožrout“, Armin Meiwes, který byl znám především tím, že více než lidem rozuměl počítačům. I proto vytvořil webovou stránku The Cannibal Café, kam napsal, že hledá muže 18-30 let starého, který by byl ochoten se nechat zabít a sníst. I když většině z nás se to může zdát jako něco nepředstavitelného, tak se opravdu někdo takový přihlásil. V březnu 2001 se proto oba muži sešli a Meiwes uřízl druhému muži, jehož křestní jméno bylo Brandes, penis, který si následně společně usmažili na pánvi s česnekem, pepřem a na víně a snědli. Zatímco pak Brandes krvácel a pomalu umíral, Meiwes si poklidně četl sci-fi román. Nakonec svou oběť probodl a zavěsil na řeznické háky. Zajímavé je i to, že všechno si celou dobu natáčel a zbytky těla pak pojídal dalších 10 měsíců.
A nakonec je důležité uvést dva kanibaly, kteří se zapsali do světové literatury. Prvním z nich je nechvalně proslulý Hannibal Lecter, fiktivní postava masového vraha a kanibala stvořená Thomasem Harrisem. Hannibal se stal tak populární, že si jej poté „vypůjčilo“ mnoho dalších filmů a seriálů jako například Mlčení jehňátek, Červený drak či Hannibal. Druhou literární postavu známou pro své záliby v kanibalismu bychom zařadili do trochu odlišného soudku literatury, konkrétně ke starým dobrým pohádkám. Víte, kterou postavu máme na mysli? Přesně tak. Je to baba Jaga, která se pokusila sníst chudáčky Jeníčka a Mařenku. Je vlastně šílené, že takováto morbidní pohádka patří k těm u nás nejrozšířenějším. I když ona pohádka O Červené karkulce není o moc lepší…
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Tímto bychom rády náš článek ukončily. Sice chápeme, že někomu může toto téma přijít trochu morbidní a nevhodné, avšak nesmíme zapomínat na to, že kanibalismus je, ať chceme, či nechceme, součástí lidské kultury, součástí naší minulosti i přítomnosti. A proto by nemělo být omezené o něm mluvit, neboť to, že o něm nebudeme mluvit, neznamená, že zmizí.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kanibalismus
https://zapnimozek.cz/vedci-zjistili-jak-chutna-lidske-maso/
https://refresher.cz/50321-Kanibalove-prozradili-jak-chutna-lidske-maso