NULL
Celé léto jsem jezdila po Podskalí. Sem a tam a zase sem. A co jsem za tu spoustu najetých kilometrů zjistila? To, co víme všichni.
Často slýchám nářky nad šedí měst. Málo zeleně, beton, kam oko dohlédne, a asfalt, jen občas vykoukne zářivě namalovaný panelák. Lidem prý schází květiny, stromy, lesy a jejich cestičky. Pominu-li, že stačí ujet jen pár kilometrů, a to i ve větších městech než jsou Strakonice, abychom viděli kousek „toho zeleného“, motiv počínání našich drahých spoluobčanů mi stále zůstává utajen. Proč, když tolik touží po přírodě, neodbočí těsně za pivovarem na krásnou pěšinku? Asi nedokáží odolat hladkému, jen pár let starému, k příjemné chůzi vybízejícímu, moderně vypadajícímu asfaltu. Nejenže přehlíží velké bílé kolo, namalované na zemi, ale i své tužby. A ani je nenapadne uhnout.
Člověku se tak přihodí mnoho zábavných věcí. Jedná se totiž téměř o slalom, máte-li prokličkovat mezi majitelem vlčáka, maminkou s kočárkem a klubem českých turistů, který je právě na výletě. A pokud máte zrovna dobrý den, dostanete se od lávky vedoucí z kempu až k pivovaru bez úhony. Říkáte si, mám to téměř za sebou. Pěšinka, po které nikdo nechodí a slouží spíše jen jako pruh vhodný k předjíždění, pomalu zaniká a spojuje se s cyklostezkou. Neradujte se však předčasně, za chvíli vám cestu zkříží vodítko našponované mezi rozzuřeným pitbulem a nadšeným běžcem. Ach jo.