Ladislav Zibura je mladý poutník, spisovatel a komik. Ve Strakonicíh se zastavil, aby zde měl svoji projekci o cestě po Gruzii a Arménii. Při této příležitosti se pro náš školní plátek uvolil poskytnout rozhovor. O cestování, o psaní a o svém životě.
Máte někdy na cestách strach?
Jo, jasně. To je úplně přirozená věc, ten strach, ale spousta lidí ho pociťuje konstantně, což už pak ztrácí svůj význam, protože když ho má člověk pořád, tak ho už pak už nevaruje v těch situacích, kdy je to na místě. Takže samozřejmě, že strach mám, ale spíš se mi to stává tehdy, když to má nějaký důvod. A to je takový ten vnitřní hlas, kdy člověk díky němu tuší, že něco není úplně v pořádku. To je jeho intuice, no. A když mám strach, tak z toho místa prostě odejdu.
Stává se vám to často?
Neřekl bych, že je to nejtypičtější věc. Já si taky záměrně vybíral vždy relativně bezpečné země. A ono je zajímavý, že třeba strach ze zvířat, ta nejsou velký problém už skoro nikde na světe, to si spíš lidi myslí. Třeba vlci neubližují lidem, medvědi se taky lidem spíš vyhýbají…. A co se týká strachu z lidí, tak ono je zajímavý, že jak jsem na tom úplným venkově, tak tam není kriminalita, protože lidi, kteří chtějí dělat špatné věci, žijou ve velkých městech, protože tam jsou peníze. V těch v horách, vesnicích, nemají, koho by okrádali. Takže spíš ne. A je to taky věc zkušenosti samozřejmě – člověk je stokrát v nějaké situaci a když to vždycky dobře dopadne, tak po stoprvé už takový strach nemá.
Máte země, kam byste se nechtěl podívat?
Mě ten svět zajímá. Přišlo by mi zvláštní narodit se do světa, který neprozkoumám za svůj život, ale vyhýbám se těm vyloženě nebezpečným místům, snažím se primárně cestovat do zemí, kde je bezpečno.
Co vám nejvíc chybí, když cestujeteTADY MÁ BÝT OBRÁZEK?
No mně toho chybí spousta. Já jsem totiž radši tady. Ale to cestování je pro mě věc, kterou se něco učím a tuším, že mi to má co dát, že mě obohacuje. Ale často jsem i smutnej, připadám si osamělej, stýská se mi po kamarádech, stýská se mi po rodině. Třeba v Číně člověk zažívá ohromný pocity vykořenění, protože najednou je v kultuře, se kterou nemá mnoho společného, mezi lidma, jejichž jazykem nemluví a připadá si fakt sám. Ale na druhou stranu o to raději pak jsem, když se vrátím domů zase.
Jak dlouho se připravujete?
Já se moc nepřipravuju. Pěší chůze je člověku přirozená, takže ujít 30 km denně umí každej člověk mého věku, který trošku sportuje. A o těch zemích si snažím toho moc nezjišťovat předem, ale zjišťovat si vše až na místě, protože díky tomu ji můžu prožít tak, jak ji vnímají ti místní lidi. Takže tam nepřijížídím plný evropských předsudků nebo pohledů na věc. Takže moje přípravy – já si fakt jenom sbalím věci a odjedu. Jasně, že si něco předem přečtu, ale není to nic systematickýho… Spíš se bavím s hodně lidma – kde byli, kde jim to přišlo zajímavý a každý rok přemýšlím, kam se zas vydat ten rok následující.
Změnilo se něco, když jste dopředu věděl, že o tom budete psát?
To je výborná otázka. Já jsem nad tím totiž sám hodně přemýšlel a nezměnilo. Totiž člověk na té cestě musí řešit tolik věcí, že nemá čas přemýšlet nad tím, že o tom píše knížku. Já jsem si psal deníky vždycky, takže to pro mě nebyla žádná změna. A naopak mám pocit, že mě to přivedlo k tomu, abych byl trochu odvážnější a neodmítal ty zajímavé situace, protože si říkám: Hele, necestuješ jenom za sebe, cestuješ i za ty lidi, který o tom budou číst, tak si to vyzkoušej. Takže ne. Nic se nezměnilo.
A ovlivňuje to vaše rozhodnutí hodně, když si říkáte, že cestujete za víc lidí?
Cestuješ za víc lidí – to jsem se nevyjádřil úplně obratně. Ono je to moc milý, že člověk může ty svoje zážitky předávat dál, protože si uvědomuju, že spousta lidí už cestovat nemůže, nechce, nemají na to peníze (ono to neni drahý), mají děti, nebo jsou starý, neslouží jim zdraví a mně to moc těší přinášet tyhle věci. Cestovat trochu za ně, proto taky ty knížky, to je jasný. Ale nic se nezměnilo, i když jsem toho bál.
Stalo se vám někdy, že byste neměl o čem psát?
Naopak. Já píšu o náležitostech všedního dne. To mě zajímá – jak se tam žije ten opravdovej život, ta každodennost, takže mam strašně moc materiálu. Když jsem se třeba vrátil z Nepálu a z Číny po třech měsících cesty, tak asi nejtěžší bylo vytřídit o čem budu psát a o čem ne.
Není pro vás složité najít si čas na psaní deníku?
Člověk musí bejt svědomitej trochu. Já to nejčastěji doháním před spaním, že nejdu teda spát o půlnoci, ale jdu spát ve dvě a ty dvě hodiny ťukám do počítače. Já naštěstí docela rychle píšu. Ale knížku nepíšu na cestě, tam si píšu fakt jen deník a z toho deníku pak napíšu knížku – což je nejsložitější část. Ale musí na sebe bejt člověk trochu tvrdej s tím psaním no.
Kolikrát tu knížku tak přečtete, než ji vydáte?
Strašně mockrát. Já píšu takovým specifickým způsobem, líbí se mi se do toho úplně ponořit a nežít ničím jiným, takže ji píšu třeba dva měsíce, kdy se tomu věnuju i 16 hodin denně a pak to takhle vychrlim. Takže strašně mockrát, ale to je slušnost k těm lidem, dát si na tom záležet.
Kdo čte (kromě korektorů atd.) vaši knihu jako první?
Já se radím o jednotlivých pasážích s kamarádama. Jednak když třeba píšu něco o historii, tak mám kamaráda historika, který mi to kontroluje, takže se radím o jednotlivých tématech s lidma, který jim rozumí. A tak různě to posílám, jestli to je dobrý nebo ne. Taky rodičům, protože rodiče jsou zástupci docela široký části mý cílový skupiny, jelikož mě hodně čtou starší lidi, takže se tak radím. A dokonce jsem přemýšlel, že až budu psát další knížku, tak by mě bavilo ji psát online a lidi by mě mohli upomínkovat v google dokumentech, to by mě bavilo.
Máte nějaký spisovatelský vzor?
Co se cestopisů týče, tak třeba Richard Halliburton. To, co udělal, je skvělý. Hrozně moc dobrý, takový svižný, neotřelý, cestopisy, ve kterejch je vidět ta radost ze života, kterou on umí mít a to mě moc baví. Hodně mě baví třeba Jerome Klapka Jerome, ten napsal Tři muži ve člunu, to je super. A těch vzorů je vlastně spousta, ale ono je zajámavý, že jak je to hodně založený na humoru, tak mě ovlivňuje humoristická literatura. A zajímavý je, že je jí poměrně málo. Patrick Ryan, Jak jsem vyhrál válku, Povídky Šimka a Grossmana, Saturnin – to jsou takový slavný humoristický knížky, ale je jich velice omezený množství.
Co dělá spisovatele spisovatelem?
To já nevím. Ono je zajímavý, že ani slovo “spisovatel” se už tolik nepoužívá, ale spisovatel podle mě musí psát hodnotnější knížky než já. Ale teď se moje první knížka překládá do angličtiny, tak si říkám, že když už vyjde překlad, tak z toho autora už možná je spisovatel, ale nevím.
Čtete nějakou další českou literaturu?
Čtu, ale míň, než bych chtěl. Teď naposledy jsem četl třeba Kosmonauta z Čech.
Co vás na tom všem nejvíc baví?
Svoboda. To je ohromný téma mýho života, svoboda ve všech svých projevech a když jsem každej den v jinym městě, každej den se setkam s jinýma lidma, (myslím i tim, že dělám přednášky po celý republice), tak zároveň znám i svý čtenáře, což je skvělý pro autora, když ví pro koho to píše. Takže já nemám žádný dva dny stejný, to je hrozně hezký, dobrodružný a svobodu mám i na těch cestách a žije se mi vlastně moc hezky.
Neunavuje vás to někdy – třeba ty rozhovory?
Popravdě? Tak jasně, odpovídáš furt na stejný otázky, ale víš co, tak ty jsi student, tak mně je to sympatický, já jsem studoval žurnalistiku... Já třeba dost rozhovorů odmítám, ale ty jsou pro média. Já to nepotřebuju, ale je mi sympatický, že si to vyzkoušíš a tak. Takže neunavuje a ty máš dobrý otázky třeba, tak to je super. Ono zase výhodou je, že člověku pomůžou se zamyslet nad tím, co dělá. O čem mluvíš, o tom přemýšlíš, takže zejména u delších rozhovorů, tam je dobrý, že si sama ujasníš spoustu věcí týkající se tvýho nasměrování.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Máte nějaké životní motto nebo moudro?
Nemám. Já si myslím, že nejde celej život shrnout do jedný věty, ale jedna z nejchytřejších věcí, které jsem slyšel, napsal John Steinback ve své knížce Na východ od ráje a ta věta zní, že by lidé měli svůj život žít tak, aby v okamžiku své smrti ničeho nelitovali, protože v okamžiku svý smrti už neni ta budoucnost, je jenom minulost a je zajímavý se zamyslet nad tím, jak budu přemejšlet, až budu vědět, že ten život končí. Budu si říkat: Měl jsem vydělat víc peněz? Bude si říkat: Měl jsem vybudovat lepší kariéru? Ne. Bude si říkat: Měl jsem být víc s rodinou, měl jsem strávit víc času s přáteli, měl jsem víc myslet na svoje štěstí... Takže to mi přijde takový zajímavý.
To ale úplně nekoresponduje s tím, že vy jste většinu času pryč, ne?
To nekoresponduje no. Tak mě je pětadvacet, v mým věku je nejlepší zkoušet nový věci a zjišťovat, co je člověku nejbližší. Já mám rád, když se z každýho věku snaží člověk vytěžit maximum, takže si můžu pár let dovolit žít ten nespoutanej život a pak se chci normálně usadit a mít děti. A zase je krásný, že už teď si vytvářím vzpomínky a věci, na který budu vzpomínat celej život.
Pijete rád víno?
Tuze rád! Já piju rád všechny alkoholy... To je vlastně hrozně dobrá věc, ten alkohol, že za cenu relativně malých zdravotních následků dělá hrozně dobrej efekt, že jsou lidé veselejší. Takže i víno piju moc rád, i pivo, vlastně i tvrdej alkohol.
Máte nějaké oblíbené?
To záleží na vínu. Spíš piju sušší bílý vína, ale fakt hrozně záleží, jaký konkrétní víno piješ. Moc zajímavý je, že v Gruzii dělají víno jiným způsobem než my. Gruzie je totiž první země, kde začali víno vyrábět. Dělají ho v takových podzemních nádobách, kam ho dávají i s listím a klackama, ono je teda plný tříslovin a má pak trochu jinou chuť.
(foto: plus.sme.sk)