Je 25. 2. 1948 a Klement Gottwald čte z korby nákladního vozu na Václavském náměstí dnes již známá slova: „Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta republiky. Dnes ráno jsem mu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. 2., a současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“
Je září roku 1938 a západní spojenci dohodou přenechali československé příhraničí Německu, nedlouho nato (v říjnu), po rezignaci na post prezidenta, odlétá Edvard Beneš do Londýna, kde zakládá exilovou vládu. Jednání Britů a Francouzů vůči Československé republice ho hluboce zarmoutilo, a tak se v konečném důsledku jeho politika obrátila více na východ. V prosinci 1943 odlétá do Moskvy, kde se sešel se sovětským vůdcem Stalinem (tento krok mu vyčítali i jeho věrní spolupracovníci), aby tím získal náklonost SSSR pro poválečnou obnovu Československa.
V červnu 1944 se na plážích francouzské Normandie vyloďují spojenecká vojska, sovětští vojáci osvobozují východní Evropu. Největší konflikt v dějinách končí 8. 5. 1945 a Stalin si takřka okamžitě obsazuje československou Podkarpatskou Rus (dnes součást Ukrajiny), jáchymovské uranové doly a o pár let později nám zakáže přijetí Marshallova plánu pro Evropu (slovy čs. ministra zahraničí Jana Masaryka: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“).
První poválečné volby v roce ‘46 s převahou 40 % vyhrávají komunisté, kteří si jako pořadové číslo vylosují 1, a to i proto, že Beneš nechal zakázat nejsilnější pravicovou stranu Agrárníků. Gottwald je tak rázem stává ministerským předsedou československé vlády. Komunistická strana nezahálí a do všech orgánů si dosazuje své lidi. Na začátku února 48 komunistický ministr vnitra a člen předsednictva ÚV KSČ Václav Nosek odvolává 8 pražských policejních velitelů údajně pro jejich nedůvěryhodnost a neloajalitu.
Dvacátého února podává na protest 12 nekomunistických ministrů demisi s doufáním v předčasné volby, které by KSČ nemusela nutně vyhrát. O den později vystupuje Gottwald na komunistické demonstraci na zaplněném Staroměstském náměstí z balkonu paláce Kinských, z něhož hřímá, že nejlepším řešením je přijetí demise ministrů. Za dvy dny Ministerstvo vnitra vyzbrojuje čerstvě vzniklé „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ tzv. Lidové milice, na druhou stranu se 10 000 studentů vydá protestním pochodem za prezidentem na Hrad (jsou zastaveni v Nerudově ulici na Malé Straně, jeden student byl zraněn).
Dvacátého čtvrtého února je vyhlášena komunistická generální stávka, které se překvapivě zúčastní i syn TGM Jan Masaryk, což je pro Beneše, který je tou dobou ve velmi špatném zdravotním stavu, tudíž celému dění spíše jen přihlíží, poslední kapkou. Den nato podepisuje Gottwaldův návrh a Československo se na dalších dlouhých 41 let stává zemí s vládou jedné strany.
