NULL
Krátce před volbami do Evropského parlamentu se, jako mnoha dalším školám, poštěstilo i té naší, že mohla ve svých prostorách přivítat jednu z nejvýraznějších politických osobností posledních let – Karla Schwarzenberga.
Že jste si ničeho nevšimli? Ano, to je dost dobře možné, protože akce nebyla téměř nijak propagovaná, a navíc byla oficiálně určena jen dvěma třetím ročníkům a „zájemcům“. Tito se měli optat ředitele a svého vyučujícího, mohou-li. Jedním z nich jsem byl i já. Mohl jsem. Velmi chytře, za což se musím pochválit, jsem slíbil sepsání článku o oné akci, abych měl nějakou záminku pro účast. To, že byly pozvány pouze třetí ročníky, se dá velice lehce vysvětlit: jde především o mladé, již k volbám způsobilé studenty (a čtvrťáci byli příliš zabráni do maturity). Nutno podotknout, že se zástupcům parlamentní strany TOP 09 podařilo vést diskuzi v neagitačním duchu a zaměřili se skutečně na pravé téma – Krize na Ukrajině.
„Jen nebýti bramborou“
Nutno dodat, že Kníže nebyl jediným hostem. S ním přijeli ještě Luděk Niedermayer (ekonom; mezi lety 2000 – 2008 viceguvernér ČNB), Zdeněk Bezecný (poslanec za TOP 09, historik a vysokoškolský učitel) a Martin Gregora (bývalý poslanec za TOP 09, lékař).
Moderátorem diskuze byl učitel strakonického gymnázia (našeho gymnázia) Miroslav Žitný. Ten pro začátek poděkoval pánům za to, jak dlouhou cestu vážili, a že zavítali právě k nám. Když vyjmenovával historii rodu Schwarzenbergů (kteří se vždy cítili býti Čechy), kníže jej přerušil se slovy: „Vždy jsem se snažil nebýtí bramborou – aby ta nejlepší část ze mě nebyla pod zemí.“ A touto vtipnou poznámkou zahájil svou úvodní řeč, což byl vlastně výklad dějin Ukrajiny. Mohlo by se zdát, že je zcela zbytečné zabývat se minulostí, když jde o „teď“, ale tím bychom popřeli samotnou podstatu práce historiků, kteří zjišťují, co se stalo a proč se to stalo, aby dokázali pochopit to, co se děje dnes. Jinými slovy... vždy hledejme prapříčinu sporu, jehož pravá podstata je ukryta kdesi hluboko v zakořeněných problémech.
Крым принадлежит нам
Tvrzení, že Krym odjakživa náležel Rusku je historicky nepřesné. Od 13. století, kdy území dobyli Tataři, bylo až do roku 1783 nezávislým chanátem. Následně jej skutečně Rusko anektovalo, ale národnostní složení se prakticky nezměnilo. Tataři stále tvořili většinu obyvatel. Radikální změna se odehrála roku 1944, kdy na rozkaz tehdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu - Josifa Vissarionoviče Stalina byli všichni Tataři přemístěni buď na východ, nebo na sever do pracovních táborů - gulagů. Jejich domovy byly zabrány a po uvolnění poměrů v Sovětském svazu se zpět vrátila jen hrstka. Stalin zcela cíleně nahradil tatarské rodiny rodinami příslušníků KGB, armády a policie. „Rusové na Krymu se cítí býti spíše Sověty, než Rusy,“ dodal kníže.
Rusko je „Otesánek“
Iluze rodičů, že když nakrmí Otesánka, přestane mít hlad. Něco takového můžeme sledovat v dnešních dnech směrem na východ. Nejenže je Krym strategicky významný díky přístupu k Černému moři (ten naopak Ukrajina ztratila), ale také získání důležitého dopravního uzlu Simferopolu, zemního plynu a hlavně (a to je velice podstatné) jde o demonstraci moci. Diktátorským způsobem. Na rozdíl od Kyjeva, který byl normálním evropským městem, převzalo Ruské velkoknížečtví způsob vlády od Mongolů a tento asijský směr poznamenal vývoj Ruska na celá staletí.
Země, jež si s sebou nese stín.
Ukrajina si prošla v historii mnohým strádáním. Od invaze Mongolů po nadvládu Polska až k připojení k Sovětskému svazu. Poslední ze zmíněných bodů pro Ukrajinu znamená zřejmě nejčernější kapitolu v dějinách. Po pádu carského režimu byla vyhlášena První ukrajinská republika, která existovala mezi lety 1917 – 1919 a zanikla po tlaku ze strany ruských bolševiků. Část území potom připadla Polsku a část byla vedena jako jedna z republik Sovětského svazu. Asi nejtěžší zkouškou si prošli všichni občané ve 30. letech 20. století (1932 – 1933), kdy Stalin vyvolal řízený hladomor, kvůli němuž utrpěli více ztrát než za celou 2. světovou válku. Některé prameny uvádí až 5 mil. obětí.
V 50. letech prosadil tehdejší vůdce Sovětského svazu Nikita Chruščov (původem z Ukrajiny) připojení Krymu k Ukrajinskému území. Je jasné, že pokud si s vaším národem po staletí dělá každý, co chce, zanechá to ve vás šrámy, kterých bude těžké se zbavit. Proto panovala v Kyjevě skvělá atmosféra, když se o Vánocích (2013) snažili svrhnout neskutečně zkorumpovaný režim (Jak říká Schwarzenberg: „...kterému by mohli největší zloději České republiky jen tiše závidět...“) Viktora Janukovyče, který úzce spolupracoval s Ruskem a nedělal problémy. Je jasné, že Putinovi bude takový „kamarád“ chybět.
Vůně svobody byla v Kyjevě během posledních týdnů nahrazena strachem a krví. Ruská mocichtivost se nezastavila před ničím. Střelba z dlouho předobjednaných hotelových pokojů do davu demonstrantů a přítomnost skvěle vybavených a vycvičených, avšak neoznačených jednotek na Krymu mluví za vše.
Co zmůžeme?
Po historickém a geopolitickém rozboru pana Schwarzenberga vyzval moderátor publikum k položení první otázky. „Jaký postoj by měla zaujmout vůči této situaci EU?,“ ozval se jeden student třetího ročníku. „Evropská unie, to je poněkud smutná kapitola,“ začal Kníže, „zvláště proto, že poslední léta byl postoj EU vůči Ukrajině velice váhavý. Zkrátka nezaujala jasné stanovisko. Nesmíme ovšem zapomínat, že na konferenci NATO v Bukurešti před šesti lety Američané s naší a polskou podporou navrhli, aby se začalo jednat s Gruzií a Ukrajinou o jejích připojení k NATO. To sice zablokovalo veto Německa a Francie, ale Putin, aby zabránil dalšímu jednání a upevnil si své postavení, pochodoval nejdříve do Gruzie a nyní i do Ukrajiny, čímž překročil všechny meze. Jasnému a rezolutnímu kroku nyní brání hospodářské zájmy některých evropských firem, které se s Ruskem nechtějí dostat do sporu. Jde tedy o nepřetržitý boj o aktivitu. Donutit ostatní jednat. Vzorně se vlastně chová pouze Polsko, Maďarsko a Slovensko. Česká republika tak nějak mezi tímto problémem proplouvá.“ O slovo se přihlásil Luděk Niedermayer: „Co znamená ten pojem, že Evropa něco neudělala? Evropa dělá jen to, co po ní chtějí členské státy. A ty se nedohodly na jednoznačné a rychlé reakci z toho důvodu, že určitá část zemí zaujímá postoj ve smyslu „je to někde daleko a stejně se tam hovoří rusky“. My a naše část Evropy jsme selhali zejména v tom, že jsme nepřesvědčili ostatní státy, o jak vážnou situaci se jedná. Víte, ona se velmi rychle vytrácí historická paměť. Poslední dobou se více a více lidí dívá na Rusko s určitým romantismem, což je způsobeno tím, že se Evropa i Amerika snažila nastavit s Ruskem přátelské vztahy i přes porušování lidských práv, nefunkční společnost a vraždy pod záštitou KGB. Invaze na Krymu se ale nedá nazvat nijak jinak než jako bezprecedentní krádež majetku a lidí suverénnímu státu. Když se v 90. letech jednalo o jaderném odzbrojení, tak Rusko mimo jiné garantovalo Ukrajině územní celistvost, pokud se vzdá jaderných zbraní... A nejde jen o Krym, jde o pošlapání zásad, na kterých, podle našeho názoru, stojí svět 21. století. Uspět se sankcemi můžeme pouze za předpokladu, že se spojí všechny členské země. Je důležité říct, že ruská ekonomika je ve velice špatném stavu, neboť stojí prakticky jen na exportu surovin. A jestliže si Rusko nárokuje právo na ovlivňování voleb v jiných státech způsobem "bude tahle vláda – plyn bude levný, bude jiná vláda – plyn zdražíme", jedinou obranou je zkrátka plyn z Ruska neodebírat. Ano, byla by to nákladná cesta, ale spojí-li se všechny státy EU, není to nemožné.
„Jakým způsobem se demokracie může bránit totalitním praktikám?“
Karel Schwarzenberg: „Jedině, brání-li se ihned. To je potom ve většině případů nebezpečí zažehnáno. Poněvadž agresoři jsou mnohem slabší, než se dělají. Jakmile někdo začíná s propagandou nenávisti (a je jedno, o jakou skupinu se jedná... jsou-li to židé, Romové, přistěhovalci) musíme si dávat zatraceně pozor. Je potřeba ukázat, že se dokážeme bránit."
Luděk Niedermayer: „Co se týče ekonomických sankcí, tak podíváme-li se na strukturu ruské ekonomiky, dokážeme si jednoduše spočítat, že zastavení odběru ze strany evropských států by znamenalo během několika měsíců naprosté zhroucení ruské ekonomiky. A třídy, které díky diktátorský režimům zbohatly, si velice dobře uvědomují, že mohou stejně rychle zase o všechno přijít, takže v kritické chvíli by i ony tlačily na vládu. A poslední věc, kterou chci říct, ono to sice bude znít jako fráze, ale demokracie se dá udržet skutečně a jen a pouze tehdy, vážíme-li si jí. Lidé, kteří nechodí k volbám, rozkládají svůj hlas mezi takové, kteří tvrdí, že Rusové na Krymu jsou chudáci a je jim tam ubližováno... jako například poslanci za KSČM. Demokracie a svoboda tu budou jen do té chvíle, dokud o ně bude zájem.“
Je sice škoda, že se další hosté, především historik Zdeněk Bezecný, k tématu nevyjádřili, ale čas byl neúprosný. Snad jsem nebyl jediný, kdo odcházel s pocitem, že ještě stojí za to bojovat o demokracii. Ještě není pozdě se vzepřít zlu. Jen musíme držet při sobě, zbavit se arogance a upozadit osobní zájmy. Svobodu budeme mít jen do té chvíle, dokud si ji budeme vážit.
Vít Malota