NULL
Věděla, že už je čas. Tělo vypovídalo službu. Nechtěla zemřít v bolestech. Nechtěla zemřít na nemocničním lůžku. Byl čas. A tahle noc se k tomu skvěle hodila.
„Všiml sis někdy toho, že temnota... noci... není někdy tak temná?“ zeptala se, ležíc v jeho náručí. Leželi pod stromem, jehož holé větve neskýtaly žádnou ochranu, jehož kořeny je nepříjemně tlačili do už tak dost bolavých a lednovým mrazíkem promrzlých kostí.
„Jako dnes. Není tu nic temného. I když hvězdy nezáří a měsíc se schoval. Přece jen je tu něco jiného. Něco, co dělá tu nádhernou rudou oblohu ještě krásnější.“ Podívala se na jeho nechápavý obličej a s úsměvem tiše dodala:
„Vločky.“ Měla pravdu. Sněhové vločky se pomalu snášely v rudém rouchu noci.
„Docela se mi to líbí,“ vydechla do větru.
Miloval její smysl pro krásu. Její odvahu. Statečnost. Možná, že umírá, ale něco tu po sobě zanechá. Nezáleží na tom, co to bude. Jedno je však jisté. Bude to dodávat sílu žít život dál... bez ní.
Věděl, že teď už nemůže udělat nic pro její záchranu, takže jen leželi v trávě, pod obrovským nemocným opadaným stromem, a pozorovali krásnou rudou noční oblohu, zatímco na ně padaly sněhové vločky.
„Dnes mi nevadí zemřít. Dnešní noc je perfektní pro smrt,“ podotkla a on jen nemohl přestat brečet.
„Miluji tě,“ řekla, políbila ho a zavřela oči. Začal brečet ještě srdceryvněji.
„Navždy,“ dodal za ní a se stupňujícím se křikem zmáčkl spoušť u její hlavy.
„Navždy,“ zašeptal naposledy a nic již nemohlo utišit jeho bolest.