Po nebi letěla kometa do dálky,
mé srdce křičelo: „Chci žít již bez války!“
Prosit je, modlit se, to je však jediné,
to dítě plačící bylo přec nevinné!
Zbraní se chopili ze vzteku, závisti,
ze světa zmizel již soucit a všecky cti.
Bojiště mrtvými těly jsou pokrytá,
kyvadlo života za chvíli dokmitá.
Ve válce královna smrti si hoví,
přeživším vojákům rány se hojí.
Válečné vítězství však hořkou má cenu,
co si já sama tu bez tebe počnu?
Vzalas mi půl srdce, však dalas mi svět,
má duše díky tvé rozkvétá v květ.
Nyní však tisknu tu tělo tvé nehybné,
klečím tu v krvi tvé po zemi rozlité.
Srdce ti prohnali kulkou tou kovovou,
snad ti andělé při cestě pomohou.
Tělo tvé zemřelo, však duše přežívá,
rána z té pistole v mém srdci doznívá.
Trhá jej na kusy, drtí a spaluje,
v mém těle nyní jen zármutek panuje.
Jako by žhavý kov obě nás zasáhl,
avšak na můj život bohužel nesáhl.
Válka vše krásné ze světa odnesla,
Tvá slova poslední za tebe pronesla.
Nyní tu s námi jen bolest a smutek,
jak provést mohli jsme tak hrozný skutek?
S kometou zářivou daleko odlétlas,
do očí mých naposled pohlédlas.
Neboj se, zlatíčko, v srdci mém zůstaneš,
na chvíli odejdeš, pak opět povstaneš…