NULL
V červnu minulého roku jsem v rámci školního slohu napsal text, se kterým jsem byl poměrně nespokojený, a pořád mi vrtalo hlavou, co s ním mám udělat. Obrátil jsem se proto na bývalého novináře a příležitostného spisovatele Vladimíra Procházku z Kladrub. A sami se můžete podívat, co mi tenkrát poradil. Nutno ještě poznamenat, že Vám dávám k nahlédnutí ještě neupravený text.
Strhl jsem to napravo. Srnka. Vběhla mi do cesty.
Pravda… jel jsem rychle, ale zase ne tak, že bych se měl vybourat.
Hluboce pohrdám těmi, co se zlijou a pak sednou za volant. Neváží si života.
Člověk v takové chvíli myslí na spoustu věcí. Ale že by vám proběhl celý život před očima…
To zase ne… Čekáte to…
Auto sebou trhlo. Letí přes škarpu.
Tma. Je noc. Hluboká. Neviděl jsem ji přibíhat.
Auto je ve vzduchu. Čekám náraz. Nadledviny vyplavují adrenalin. Zrychluje se tep. Na čele mi vyráží studený pot. Krev se valí do hlavy. Zdá se to jako věčnost. Snažil jsem se žít podle morálky. Podle svého nejlepšího svědomí. K čemu? Co jsem zanechal? Ty svině všude kolem si budou vesele hrabat další a další prachy. A já…
Dopadl jsem na zem. Celé tělo neovladatelně nadskočilo. Hlava sebou trhla do strany a narazila do dveří.
Snažím se dosáhnout na brzdu. Při dopadu jsem se pustil volantu. Strom. Blíží se. Pedál brzdy jsem stlačil až na podlahu. Bezpečnostní pás se zařízl hluboko do mé kůže. Zastavit nestihnu.
Volali mi před půl hodinou. Syn měl nehodu. Srazil ho nějaký opilý řidič.
Strom je blíž a blíž.
Je mu teprve osm. Musím být s ním.
Přišel náraz. Slyšel jsem praskající žebra. Vylétly střepy. Několik mě zasáhlo do obličeje a krku.
Stojím. Všechna energie z nárazu, která mě vymrštila vpřed, mě teď se stejnou silou vrazila zpět do sedadla.
Krev pomalu vytéká z ran. Je tma. Větší a větší…
A VLADIMÍROVA RADA
Zdravím Víte M.!
Přečetl jsem Tvůj příběh a nutno poznamenat, že myšlenka je to zajímavá. Pokusím se ho trochu zamotat, rozebrat, postavit jinak. Nebudu ho psát. Snad jen pohled čtenáře, kterému schází více napětí. Autor ho v tom cítí, ale staví příběh pro diváka, čtenáře trochu nešťastně.
Tak tedy, proč se Vít vydává na cestu? Nějakej ožralej idiot mu srazil syna autem? Co dělá Vít před tím, než mu kdosi oznámí, co se stalo. Pije whisky - ne, přijel z práce a vylezl z koupelny? Obléká se ve spěchu, běží k autu. Sakra - kam to vlastně jede? Kde skončil jeho synek? V nemocnici, leží ještě na silnici, umírá - nebo to nechá autor ve vzduchu? Prosím, jen uvažuji nahlas a znovu opakuji, jen motám a ptám se, co zvedne napětí celého příběhu. Má přece být napínavý?! Musí být. Vít skočí do auta a řítí se za synem. Je šero, stmívá se? Asi bude za chvíli tma. Kudy jede? To všechno si myslím stupňuje napětí. A pak během té jízdy cosi běží hlavou. Cesta, zatáčky, počasí, rychlost a do toho myšlenky na synka a chlast. A překážka! Dál už nebudu pokračovat, jenom jsem chtěl cosi nastínit. Je to jako s divadlem. Když herec vejde na jeviště, do neznámého prostoru, musí divák uvěřit, že je tam ta postava poprvé. Když čtenář vstupuje do spisovatelova světa, musí mu věřit a na základě těch vět a slov a emocí přistoupit na příběh. Je jedno, jak ten příběh čtu. Je jedno, komu fandím, ale autor má tu moc napsat příběh i tak, že já budu fandit třeba i té srně.
Vynechal bych všelijaké ty balasty. Kdo vydělává kolik a jak? Nevím, kdo srazil toho hocha, třeba to byl ožralej lempl. Nemusíš říkat, že nenávidíš veselý šoféry. Nadledviny? Čekám??? Náraz. Prostě pic. A pak fofr. Prásk, prásk, prásk. Tma je prostě tma. Není neproniknutelná, je v noci a není hluboká. Tma je prostě tma. A je mi jedno co vyplavují nadledvinky!! A pak už má Vít v autě, ve vraku, na všechno čas. Myslí na syna? Na srnu? Na adrenalin? Na co?! Odkud odjinud by měla krev vytékat?! Je jasný, že z ran. Vyvaruj se takových spojení "tvrdý kámen", "hluboká tma", “tma větší a větší“. Krev, ticho, tma!!! Cejtíš to?! Krev! Ticho! Tma! (Psavec rodokapsů by napsal: Jediný, kdo viděl v té absolutní tmě tmoucí, byla ta srna! Fujtajbl.) Možná až tohle přečteš, řekneš si, co to kecá? Máš na to právo. Ale také máš právo o tom přemýšlet. Já Ti nepředělávám příběh, jen kladu jedno vedle druhého, vysvětluji si. Sám sobě si vysvětluji, proč tomu příběhu schází větší napětí, když sám o sobě je zajímavej a smutnej zároveň. Jestli máš potřebu sdělit čtenáři, že nechlastáš, dobře. Najdi si však jinou cestu. Tak ještě jednou. Celou tu dobu píši tyhle bláboly, abych ti sdělil to, co dávno víš. Třeba z divadla. Musíš to skládat jako domeček z karet a čtenář, divák pak čumí na komín. Průser je, když kouká do kotelny. Ale to taky znáš z divadla. Co se Ti hodí, si vyber. Něco pusť z hlavy. Stejně se budeš muset vydat svou vlastní cestou. Najít si svůj rukopis, abys, když ho najdeš, zjistil, že to není ta správná cesta a vydal se jinudy. Anebo taky ne!
Vít Malota