Kde jsi teď, pověz? Kam jsi odešel?
Pamatuji si, když jsem tě poprvé spatřila. Byl jsi tam, ukazoval ses v celé své kráse. Tak jemný a vlídný, plný něžnosti a náklonnosti. Okamžitě jsem se rozhodla. Tebe chci, tebe musím mít. A tak jsem si tě bez rozpaků okamžitě vzala. Objala jsem tě v náruči. A když se náš vztah měl konečně zpečetit mým potvrzením oddanosti, byla jsem nadšená, možná dokonce i šťastná.
Co se to s tebou jen stalo?
Pamatuji si na tvé první dotyky – nejdřív tváře, jako by sis chtěl vyzkoušet, co se stane, a pak i na čelo, bradu a nos, avšak k mým rtům ses nikdy ani nepokusil přiblížit. Nejdřív jsem si říkala, že je to jen kvůli tvé struktuře a že bude přeci jen lepší, když nikam nebudeme spěchat. Později jsem však začala pochybovat o tvé náklonnosti; zlehýnka a pak úplně, avšak nebyla jsem ještě zcela odhodlaná ti své znepokojení sdělit ani náznakem. Vždyť vždycky, když jsem tě potřebovala, jsi tu pro mě byl, ne?
Copak mohu ale říct teď? Když tě tu vidím?
Hvězdy našemu vztahu předpověděly krátké trvání, ale i přesto jsem tě milovala, obdivovala a ctila. Proč jsi tu jenom nemohl zůstat déle? Dál mě svými něžnými dotyky jemně šimrat po tvářích, svými matnými úsměvy mi zlepšovat den a držet mě pohromadě, když už nic jiného nezabíralo?
Tak proč, pověz, tu teď ležíš přede mnou, roztříštěný na kusy? Byl jsi mi vším a teď mi po tobě zbyl jen žal. Proč, řekni, proč? Už nikdo tě nedá dohromady. Kdybys tu stále byl, řekla bych ti něco na způsob: „Musíš být opatrný. Co bych si bez tebe počala?“
Co mám bez tebe jen dělat?
No, asi si budu muset dojít koupit nový pudr, když ty jsi nedokázal zůstat pohromadě.