Všechno to začalo před dvěma týdny. Ta nejistota a strach, které mučí mysl, přišly do mé hlavy, když jsem se dívala, jak moje kamarádka prochází uličkou po červeném koberci a všem svým spolužákům - maturantům podává ruku na plácnutí. V ten moment jsem si uvědomila, že já touto uličkou budu za rok procházet také, budu muset rozhodnout o svém životě a možná učinit nejradikálnější změnu vůbec.
Teď sedím nad přehledem vysokých škol a nejsem si jistá, jestli jsem připravená opustit město, které mám tak moc ráda, a odjet za neznámem, za spoustou knih a učení do města, které je na druhé straně republiky. A co víc! Vybrat si obor, na který se hlásí 1 100 lidí a přijmou 60 lidí, není také žádný med.
A tak opět listuji přehledem škol, pročítám předpoklady pro přijetí, objednávám 5 knih z doporučené literatury a pomalu se začínám smiřovat s faktem, že už nikdy nebudu ta mladá a bezstarostná studentka střední školy. Říkám si, jestli ten strach z neznáma pociťuji jen já, nebo se všichni tváří bezstarostně a doma potom tiše pláčou do polštáře? Snažím se uklidnit idealistickou myšlenkou, že to všechno přece nemůže být tak těžké a že to jednoduše zvládnu! Potom si připomínám všechny americké filmy, ve kterých jsem viděla divoké večírky na koleji a dívčí spolky a dojdu k tomu, že snad taky budu mít nějakou tu chvilku, abych se napila z červeného kelímku a zatancovala si na Duu Lipu.
A jaká je vlastně pointa? Chtěla jsem jenom říct, že ti z vás, kteří pociťují beznaděj a zoufalost v tom nejsou sami!
Ne, to byl vtip. Vlastně jsem chtěla popsat jednu z důležitých věcí, které se v mém životě odehrávají, a možná opravdu ukázat, že strach z neznáma prožívají všichni a není třeba se za něj stydět, nebo ho schovávat. Ale pevně věřím, že každý nový směr dokáže přinést spoustu krásných zážitků a poznání, a v opačném případě nenahraditelných lekcí.