Taky si někdy chodíte ven jen tak zaběhat, abyste si pročistili hlavu a utřídili myšlenky? Někdy je příjemné si na 7, 17 či 70 minut rozpumpovat svaly, že je to tak? Avšak umíte si představit, že byste si šli zaběhat na 7 let?
Kaihógjó, doslovně „kroužení kolem hory“, je velmi starý zvyk buddhistické odnože Tendai, sídlící na hoře Hiei nedaleko japonského města Kjóto, jehož kořeny sahají nejméně do roku 1310. Nenechte se však zmást. Nejedná se o tradiční buddhistický zvyk spočívající v dlouhých hodinách modlení a meditace, ba naopak. Aby mnich odnože Tendai došel k naplnění, musí zdolat 38 400 km za 7 let, což je skoro jako kdybyste se rozhodli uběhnout tisíc maratónů či obejít celou Zemi. A my se nyní podíváme na to, co přesně mnicha, který se rozhodne splnit tento cíl, čeká.
Aby mnich mohl vůbec započít svou dlouhou cestu, musí žít alespoň 12 let na hoře Hiei, aby se naučil umění meditace, kaligrafie a náležitostem pobytu v klášteru, a musí samozřejmě dodržet slib celibátu a střízlivosti. Poté následuje velmi náročný výcvik pod vedením zkušeného askety, kterému je věnováno prvních 100 dnů prvního roku a který má velmi striktní harmonogram. Mnich v zácviku stává o půlnoci, tedy v 0:00, a hned po modlitbě vyráží na předepsanou trasu o délce 30 km. Kolem 9:00 dorazí mnich do cíle, kde jej čeká hodinová bohoslužba, koupel a oběd. Poté si může dopřát chvíli odpočinku, po němž jej čekají chrámové zpěvy. Naposledy mnich jí v 18:00 a v 20:00 uléhá ke spánku. Během této přípravy si mnich začíná osvojovat specifický způsob pohybu, kdy má vzpřímená záda, uvolněná ramena, nos v linii s pupíkem a oči upřené přibližně 30 m před sebe. A nyní se dostáváme k průběhu samotné zkoušky.
Důležité je si uvědomit, že se nejedná o závod. Jde spíše o pouť, během které musí mnich během 7 let navštívit všech 250 poutních míst. První dvě stovky maratónů by měl mnich dokončit za 2 roky. Tato část je velmi náročná, neboť tělo ještě není přivyklé neustálé chůzi v horském terénu způsobující bolest a vyčerpání, které navíc často doprovází horečka, trávicí potíže, dehydratace i psychické problémy. Po prvních 30 dnech se tělo již začíná přizpůsobovat, fyzická bolest pomalu ustupuje a je znatelné již i posílení mnichovy duševní stránky. Odměnou za zdolání prvních třech stovek maratonských tratí jsou mnichovi ponožky a hůl.
Možná vás překvapí, že odměnou jsou pouze ponožky, avšak výbava těchto poutníků je velmi omezená. Na nohou má mnich jen ručně vyráběné slaměné sandály, jako zdroj světla mu slouží papírová lucerna a v brašně s sebou nosí jen modlitební knihy, svíčky, zápalky, modlitební korálky a drobné obětiny. Avšak důležitou součástí výbavy je i tzv. lanko smrti, které si mnich omotává kolem zápěstí, a nůž. Tyto dva předměty mají jen jediný účel. Pokud totiž mnich není schopen cestu dokončit, musí se podle pravidel kaihógjó oběsit či si rozpárat břicho. Tento osud bohužel čeká mnoho mnichů, neboť je tato cesta fyzicky i psychicky velmi náročná. Mnich spí jen pár hodin denně a zkonzumuje podprůměrné množství kalorií. Navíc celou dobu cestuje sám, ponořen do svých myšlenek, a s lidmi se nesetkává příliš často. Avšak při každém setkání je mnich povinen kolemjdoucím žehnat.
Nejspíše jste již pochopili, že se jedná o velmi náročnou zkoušku, avšak ta nejtěžší část přichází až po zdolání sedmi stovek maratónů, tedy cca po 5 letech. Říká se tomu doiri. Mnich musí po 9 dnů setrvat v klášteře v sedě na podlaze a po celou dobu odříkávat mantry, a to bez jídla, pití a spánku. Na toaletu si může dojít pouze ve 2:00 a poté přinese vodu ze studny určenou k oběti. Voda představuje jakousi zkoušku vůle, neboť mnich musí odolat pokušení, nesmí se napít. Celou tu dobu je mnich navíc kontrolován dvěma střídajícími se bratry, aby náhodou neusnul, neustal v odříkávání, nenapil se apod. Po těchto dlouhých 9 dnech se mnichovo tělo nachází na prahu života a smrti. Je vyčerpáno tělo i mysl, což hraje důležitou roli, neboť prý právě tehdy nastává moment, kdy člověku nezbývá vůbec nic a člověk se tak „ničím“ skutečně stane, čímž se otevře prostor tomu, co jej může naplnit.
Pokud však mnich zdolá všechny útrapy této cesty, získá titul „svatý mistr“ a v dnešní době se z něj stává jakási celebrita. V minulosti se navíc mohl těšit nejvyšší poctě u samotného císaře a jako jediný z prostého lidu před něj mohl předstoupit obutý. Vědci a lékaři dodnes zcela nechápou, jak je možné absolvovat tak dlouhou cestu za tak ztížených podmínek. Náročnost této zkoušky dokazuje i fakt, že kaihógjó bylo schopno od roku 1885 dokončit pouze 46 mužů, a to dva z nich cestu dokončili hned dvakrát. Avšak další, který se pokusil ještě o třetí kolo, spáchal po 2500 dnech sebevraždu.