Už od dob nejstarších literárních památek se lidé snažili využít nově nabytého způsobu sebevyjádření – psaní. Ze starověké Mezopotámie známe příběh o krutém králi Gilgamešovi, který se spřátelil se svým původním nepřítelem a posléze jej navždy ztratil, což jej přimělo hledat cestu k nesmrtelnosti. Jádrem díla je zajímavá myšlenka, že nemusíme setrvat ve hmotném těle, abychom byli nesmrtelní. Při návratu z podsvětí spatří Gilgameš mohutné hradby, které nechal postavit kolem celého města. V tu chvíli pochopí,že dokud bude ovlivňovat druhé svými postoji a rozhodnutími, které zasáhnou do života mnohých jejich potomků, bude mít na světě své místo.
I ze starého Řecka máme doklady o tom, jak lidé chápali hmotný a nehmotný svět. Hranice mezi nimi se stávala nejasnější a nejasnější. V počátcích řeckého dramatu se můžeme setkats bohy, kteří soudí a trestají každého, kdo jedná v rozporu s morálními zásadami. V době nadcházející zasahují bohové až v okamžiku, kdy hrozí, že by se víra ve spravedlnost, mravya hodnoty vytratila zcela. Ke konci antiky se pomalu, ale jistě snášíme z nebeského světa níže k povrchu zemskému, do hloubi svojí duše. Do divadelních her vstupují více lidskévlastnosti a pocity jako hněv, křivda, naděje, beznaděj a mnohé další. Božský vliv slábne. Dalo by se to považovat za skromný úsvit ateismu.
Ten se podepsal i na dalších staletích vývoje písemné tvorby. Roztržky mezi příznivci svobodného rozvoje smrtelníků a zastánci nebeských průvodců byly na denním pořádku. Také mezi skupinami věřících však probíhaly sváry a nepokoje. Ukázalo se, že ne všichni mají stejný názor na to, co nám bohové vzkazují a zda to jejich prostředníci (církev a papež) správně vykládají. I tyto boje literatura zažila. Dodnes si připomínáme hlavně mistra JanaHusa, který nepolevil a obětoval svůj život za vše, co považoval za správné.
Posledních bezmála tři sta let jsme byli svědky událostí, kterých se naši ochránciz nadpozemského světa téměř neúčastnili. Týkaly se čistě nás, pozemšťanů. Vypukly revoluce, prosazování vědy a nových objevů, měnily se požadavky na správné panovníky, probíhaly boje vAfrice, Americe, Austrálii a jiných krajích, které dobývali tinejvynalézavější a nejbojovnější (nikoli však nejmoudřejší) lidé. Odlišné kultury byly potlačeny, jejich vyznavači zotročováni, vystaveni výsměchu a zabíjeni. Nemusíme se ale vydávat do zahraničí, jelikož u nás je situace stejná. Církev se od svých pradávných základů již nemohla vzdálit více. Podporovala nerovnost a násilí na všech, kteří se jí nepodřídili(oblíbené byly zejména židovské pogromy).
V této době se vyplatí na okamžik zastavit a položit si otázku: Můžeme stále věřit v lepší zítřky? Dočkáme se deus ex machina – zabránění tomu nejhoršímu? Záleží na úhlu pohledu. Mnoho lidí si tehdy uvědomilo, že na základě víry ve vlastní moc nad svými skutky by mělizasáhnout oni – tak se zrodilo osvícenské hnutí. Na trůn usedli panovníci, kteří podporovali vzdělávání, svobodu názoru a náboženského vyznání. Svou roli sehrála i spousta spisovatelů, kteří tehdejší dění zpracovávali ve svých dílech.
Literatura je učitelkou života. Téměř ze všech historických období nám zůstaly knihy. Mezopotámský epos přibližuje cíle, režim a osobnost krále Gilgameše. Řecká dramataa pověsti vyprávějí o válečnících, hrdinech a myslitelích, kteří přisuzovali některé jevy, jejichž podstata byla srozumitelná, člověku a některé, jejichž podstata byla o poznání složitější, bohům.
Zachovaly se spisy mistra Jana Husa, který vyměnil svůj pozemský život za nesmrtelnost shodnou s tou Gilgamešovou. Neméně přínosná je dokumentace autorů, kteří bojovali s nespravedlností na celém světě. Díky nim lépe rozumíme svým slabinám a omylům a vytváříme takové drama, aby v něm deus ex machina (zásah vyšší moci) byl potřeba co nejméně. Na stránkách knih potkáváme spoustu skvělých osobností, rádců, vzorů a společníků, kteří již tělem nejsou mezi námi. A je jen na nás, jaké poučení si z jejichpříběhů vezmeme.