NULL
Strach. Slabost. Vzrušení. To ve mně vzbuzoval zvuk střelby. Pak se rozhostilo ticho…
Střelba. Strach. To mne pohltilo. Choulila jsem se za gaučem ve Wesleyho náručí. Moje snažení dokázat, že jsem silnější, než si myslím bylo v p*****. Wesley křičel na Landena něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Landen byl schovaný za kamenným pultem a snažil se dostat k batohu, který byl za židlí ležící dva metry za zdí. Střelba najednou utichla. Landen rychle sáhl po batohu a Wesleyho konečně bylo slyšet.
„Hoď sem nářadí!“
Landen vytáhl z té tašky obrovskou zbraň a hodil ji po Wesleym.
„Odkud to máš?“ zeptala jsem se s vykulenýma očima. Wesley mě úplně ignoroval. Klekl si na koleno a začal střílet přes už tak zničenou zeď. Zvenku přicházela odpověď na jeho střelbu.
„Scorpion Evo 3 A1. Automatika. Hezká, viď?“
Vůbec jsem netušila, co to znamená, a v tuto chvíli mi to bylo stejně jedno. Jen jsem přikývla, aby to vypadalo, že vím, o čem mluví. Střelba venku znovu utichla. Wesley se na mě otočil.
„Chtějí nás jen zmást. Pořád jsou tam. Díky tomu, že nemůžeš chodit, a oni to zřejmě vědí, máme jen jednu možnost. Tihle s náma o usmíření nestojí. Takže…“ Nechtěl pokračovat, a i když jsem věděla, co má následovat, chtěla jsem to slyšet od něho.
„Takže?“
„Jessie, já vím, že znáš odpověď,“ usmál se nevinně. Přivřela jsem oči.
„Chci to slyšet od tebe.“
„Tak dobře. Ale neříkej mi pak, že jsem vrah. Tady to jde rychle. A zemřou buď oni, nebo my. A mně se ještě umírat nechce, Jessie. Okay?“
„Takže???“ zeptala jsem se znovu. Wesley protočil panenky.
„Musíme je zabít!“ Wesley se otočil na Landena a ten na něho mrkl a na prstech začal odpočítávat od 3.
3… 2… 1...
A pak se oba rychle zvedli a začali střílet. Stříleli na vše, co venku viděli. Všichni na sebe stříleli. Schoulená v klubíčku jsem si zacpala uši a začala si broukat. I přes všechnu snahu jsem je pořád slyšela. Snažila jsem se zůstat v klidu, ale za den se toho stalo tolik… po tvářích mi stékaly slzy a jejich slanou chuť jsem v ústech cítila tak silně jako ještě nikdy před tím. Neukázala jsem se v nejlepším světle. Teď jsem si ty slzy radši pěkně rychle setřela a doufala jsem, že si toho Wesley nevšiml.
Střelba utichla. Tentokrát už naposledy. Wesley se začal pomalu zvedat a já s ním. Za mnou se ozvaly dvě rány. Landen se skácel k zemi. Než jsem se stihla otočit, vystřelil Wesley a pak jsem viděla jenom ležícího muže se střelnou ránou v hlavě. Zůstala jsem stát na místě, zatímco Wesley se rozběhl k Landenovi.
„Co je, brácho? Kam jsi to dostal?“ zeptal se Landena, podepřel mu hlavu a křikl na mě.
„Jak je ti?“
Přeběhla jsem k Landenovi a odpověděla Wesleymu.
„V pohodě,“ zalhala jsem a sedla jsem si k nim. Landen se najednou pousmál.
„Mám štěstí... že… že neuměl… mířit. Ale nandali jsme jim to, co?“
Wesley se smál s ním. „To teda jo.“ Pak se podíval na mě.
„Pojď sem. Podepři mu hlavu,“ přikázal mi. Zvedla jsem se, přesunula se k němu a klekla si tak, že se jeho hlava ocitla v mém klíně. Wesley mi vzal ruku a položil ji na Landenovu ránu.
„Tlač na ni,“ zašeptal a odběhl z místnosti. Landen zakašlal a z pusy mu vychrstla krev.
„Wesley!“ křičela jsem zoufale za ním.
„Hned jsem zpátky. Jen mu drž hlavu a tlač mu na ruku.“
Během chvíle se vrátil ode dveří a podpíral muže, který mi měl vyléčit nohu.
„Ještě dýchá,“ řekl a opřel ho o kamenný pult. Dal mu několik malých facek do obličeje.
„Miku? Miku, slyšíš mě? Miku!“
Mike zamrkal očima a pomalu je otevřel.
„Jak jsi na tom, chlape?“
„Minulo to všechno důležité, takže je to dobrý,“ usmál se s těžkým dechem a ránou v noze.
Landen přestal zničehonic dýchat. Z rány mu vytékala spousta krve.
„Wesley! On nedýchá,“ vykřikla jsem zoufale. Wesley se k němu vrhl a začal na mě křičet.
„Říkal jsem, ať mu držíš hlavu nahoře a tlačíš na něj!“
„Vždyť jo.“
Wesley ho začal oživovat. Otupěle jsem sledovala, jak se Wesley snaží vrátit Landena k nám. Stála jsem tam a cítila se bezmocná. Trvalo to moc dlouho. Wesley začal do Landena zběsile bušit. Nechtěl se smířit s tím, že tentokrát to nedokázal. Že ho tentokrát nezachránil. Klekla jsem si k němu a stiskla mu rameno.
„Už je pozdě, Wesley. Je mi to líto.“
Wesley přestal do Landena bušit. Z očí mu začaly téct slzy. Po mých tvářích tekly slzy také a mnohem rychleji, než bych čekala. Už zase. Wesley se ho ještě pokoušel probudit. Mezi slzami opakoval: „Ty nejsi mrtvý! Nenechávej mě tu, ty hajzle. Ty nejsi mrtvý.“
Cítila jsem jeho bolest, jako by byla moje vlastní. Objala jsem ho a neustále šeptala tu jednu jedinou větu. „Je mi to líto.“
Wesley začal opakovat slovo „Ne!“ a pak ho vykřikl se zlostí, kterou jsem nikdy neviděla.
„Promiň… mrzí mě to, Wesley…“ řekl Mike. Wesley zakroutil hlavou.
„Co tě… Vždyť za to nem… leda bys v tom jel s nima.“
„Cože?“ vložila jsem se do toho nechápavě.
„Zamysli se, Jessie. Věděli, kde jsme. Stříleli, až když byl z dosahu. Někdo ho zblízka střelil a minul všechno důležitý.“ Wesley vstal a udělal několik kroků v kruhu.
„Panebože,“ zašeptala jsem. Wesley se zastavil a namířil na Mika zbraní, kterou držel v ruce.
„Tys mi to dlužil, Miku!“
Pustila jsem Landenovu hlavu a strhla Wesleyho na stranu. Sebrala jsem mu zbraň a přesvědčovala ho, aby Mika nezabíjel.
Wesley mě však odstrčil a mlátil do Mikovy hlavy jako do boxovacího pytle.
„Wes... Wesley… přestaň! Ublížíš mu!“ zakřičela jsem na něj.
Wesley se odvrátil od Mikova už dost omláceného těla. Chvíli seděl s hlavou na kolenou a brečel. Pak zvedl hlavu, stoupl si a odešel ven. Šel přímo k autům, z kterých na nás předtím stříleli. Seděla jsem u Landenova těla. Dívala jsem se na jeho oči. Byly tak prázdné. Zavřela jsem mu víčka.
„Je mi to líto, Landene,“ omluvila jsem se mu. Slzy mi stékaly po tvářích a jejich hořkost spalovala můj obličej. Zvenku jsem slyšela Wesleyův pomstychtivý, zoufalý křik.
„Kdo vás sem poslal?!“
Podívala jsem se ven přes rozstřílená okna a uviděla Wesse. Držel někoho za vlasy. Ten mlčel a Wesley, se kterým zmítaly pocity, s ním praštil o auto. Ten chlápek se jen začal smát a Wesley ho jako smyslů zbavený zastřelil. Střílel do něj a nechtěl přestat.
Doklopýtala jsem až k němu. Z pohledu na rozstřílené tělo se mi zvedl žaludek. Položila jsem Wesleymu ruku na rameno a podotkla: „ Ten už ti toho moc neřekne.“
Otočil se na mě a sedl si na zem. Objala jsem ho, ale on se mi najednou vytrhl. Šel zpátky do domu. Vešel dovnitř a já uslyšela ránu. Přes rozstřílená okna jsem viděla Mika, jak míří na Wesse zbraní. Doklopýtala jsem dovnitř a namířila na něj zbraň, co jsem sebrala předtím Wesleymu. Mike se začal smát a pak zvážněl.
„Vážně, Jess? Polož to,“ zašeptal posměšně a s prstem na spoušti své zbraně mi pokynul. Zakroutila jsem vzdorovitě hlavou.
„Střílej, Jess,“ řekl rázně Wesley, který ležel na zemi hned vedle krve, ve které ležely nábojnice. Mike bez váhání střelil vedle Wesleyovy hlavy. Jako výhružku a upozornění, aby byl zticha.
Nadskočila jsem leknutím. Avšak zbraň jsem nepouštěla.
„Oba víme, že na to nemáš, Jessie.“ Rozmáchl se rukama. Byl si sebou tak jistý. „Podělala jsi to už tenkrát. Pochybuju, že se něco změnilo,“ pronesl posměvačně. To ve mně vyvolalo vztek. Sklonila jsem zbraň a přiměla ho tím k vítěznému úsměvu.
„Vidíš?“ řekl sebevědomě a sklonil svou zbraň. Pousmála jsem se a úplně klidným hlasem jsem pronesla:
„Nemáš tak úplně pravdu, Miku. Něco se změnilo...“ Jeho úsměv zmizel, když jsem na něho znovu zamířila. Než stačil cokoliv udělat, vystřelila jsem a dořekla to. „Já.“
Stála jsem tam a se zlobou se dívala na jeho tělo, hroutící se k zemi. Když dopadl, na tváři se mi objevil letmý vítězný a taky trochu výsměšný úsměv.
Wesley se zvedl ze země a objal mě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně děje. Sevřela jsem ho, jak nejvíc jsem v tu chvíli dokázala. Wesley se na mě podíval a zeptal se: „Vážně chceš jít se mnou?“
Rázně jsem přikývla. Wesley se usmál a podotkl: „Nikoho lepšího bych si nemohl přát.“ To byl první moment, kdy jsem ho políbila.
Celý zbytek dne jsme „uklízeli“. Vyčistili jsme dům. Zapálili všechna auta a nechali s nimi shořet i všechna těla. Až na jedno. Landena. Wesley napsal vzkaz a šek, který dal do Landenovy kapsy pro jeho rodinu. Naložili jsme Landena do jeho auta a odvezli ho tam, kde jsme věděli, že ho určitě najdou. Přímo před jeho dům. Tam jsme ho nechali a ukradli si rudý cadillac na cestu odtud.
Wesley se rozloučil s Landenem a nasedl do auta. Nastartoval a vzal mne za ruku.
„Tak kam pojedeme?“ zeptala jsem se nedočkavě.
„Co takhle Miami?“ navrhl a já byla štěstím bez sebe. Vím, že jsem se mu zmínila o tom se tam vždy chtěla podívat, ale nenapadlo mě, že si to bude pamatovat. Nabral rychlost a za zvuku písničky It's my life jsme se řítili do slunečního svitu.
Markéta Grabmüllerová