NULL
Strach. Slabost. Vzrušení. To ve mně vzbuzoval zvuk střelby. Pak se rozhostilo ticho...
Všude kolem svítila světla. Přijela další dodávka. Každé ráno mě vzbudilo houkání aut a jejich světla, jako jehly pronikající přes mřížovaná okna. Ze začátku jsem si říkala, že je to jen noční můra a brzy někdo přijde, štípne mě do ruky a já se probudím. Ale nikdo nikdy nepřišel. Často jsem se pak dívala přes mříže svých oken a hledala únikovou cestu z tohohle pekla. Časem jsem se smířila se svým osudem a naučila se tu „žít“. Potom už rána nebyla takovým problémem. Dny však byly stále těžší a těžší. Každý den přiváželi další a další. Zdálo se čím dál nemožnější přežít. Bojovat o to, co chceš a co ti patří... se stávalo nemožným. Nikomu jsem si tu nestěžovala. A proč taky. Vždyť tu byly i horší případy. Když mě napadli a odvezli sem, Brendan, můj kluk, mě opustil, mého bratra Luie ke mně nepustili a dopisy mi od něho přestaly chodit hned po prvním měsíci v táboře. A Simon, můj nevlastní otec, měl prý moc práce na to, aby mi třeba jen napsal. Dozorci tady byli drsní. Několikrát zmlátili lidi kvůli maličkostem. Jenom proto, že mohli. Několik dívek i chlapců se pokoušelo o útěk, ale nikomu se nezdařil. Tresty za to byly vysoké.
Pokoje byly spíš jako cely. Někteří tomu říkali vězení. A lidi, co tu byli, i jako vězni vypadali. Všichni v oranžových kombinézách. Po pár dnech v tomto „táboře“ jsem si zvykla na drsné zacházení i na příšerné jídlo. Ale nikdy, nikdy jsem se nesmířila s tíživou samotou. Napřed jsem byla pořád sama, a když jsem si konečně našla nějakého přítele, během dvou dnů byl obyčejně mrtvý. Všichni se pak báli se mnou být, a tak jsem byla pár měsíců úplně sama. Po sedmi měsících se konečně objevil někdo, s kým jsem si rozuměla a nebál se mě. Byl to kluk. Jmenoval se Wesley.
Nikdo nevěděl, proč ho sem poslali, ale neměl stejné podmínky jako my ostatní. Za ním návštěvy mohly. Jeho pokoj vypadal jako opravdový pokoj a dozorci se ho neodvážili ani dotknout, dokud je doopravdy nenaštval.
Ze začátku vypadal jako klubový rváč. Trochu se tak i choval. Ke mně byl ale už od začátku milý. Byl to ten typ kluka, co říká: „Ženu ani květinou neuhodíš.“ I když se navenek choval jako drsňák, kterého jen tak něco neporazí, uvnitř to byl ten nejcitlivější a nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Také se s ním skvěle povídalo a jeho rady vždycky vyřešily všechny mé problémy. Nedokázal si však správně poradit s těmi svými.
Jeho největším problémem byla jeho potřeba ochraňovat lidi, na kterých mu záleží. Vždy když za ním přišla jeho sestra, což se zas tak často nestávalo, a po skoro hodině odešla, skončil někdo na marodce. Protože jakmile se vzdálila, tak na Wesleyho všichni kluci začali pokřikovat.
„Tak co ta tvoje k***a?“
Ti, co vykřikli jako první, měli štěstí, že vůbec přežili, ale jelikož jeho sestra byla kromě dozorců jediná žena zvenku, tak se vždycky našel nějaký vůl, který Wesse naštval. Jednou to ale doopravdy přehnal.
Při první návštěvě jeho sestry jeden z dozorců nedokázal držet hubu a Wesley mu pak téměř rozdrtil všechny kosti. A pak se to stalo znovu, ale dopadlo to mnohem, mnohem hůř. A nejhorší pocit jsem měla z toho, že to bylo kvůli mně.
Začalo to důvěrou k nesprávnému člověku. Minulý týden mi někdo řekl, že jeden z dozorců nechává vždycky, když si jde pro jídlo, otevřené okno. Naplánovala jsem celý útěk a zahrnula do toho i Wesleyho. Tomu však zbývalo posledních deset dní a nechtěl utíkat, když se měl kam vrátit. Trvalo mi dalších 5 dní, než jsem přehodnotila svůj plán, ale v žádném případě jsem nepočítala s možností, že by lhali. Bylo to den předtím, než měli propustit Wesse.
Počkala jsem, až dozorce odejde pro svůj oběd, a vešla jsem do té kabiny. Páchlo to tam po shnilém jídle a potu. Pohledem jsem našla okno a snažila se dělat co nejméně rámusu, když jsem si brala židli. Stoupla jsem si na ni. Už jsem se vytahovala nahoru, abych mohla vylézt, když mě něčí ruce táhly za nohu dolů z té židle. Spadla jsem přímo na obličej, a když jsem se otočila, stál nade mnou dozorce. Podkopla jsem mu nohy a pokusila se utéct. Věděla jsem, že to nemůže vyjít, ale tak nějak jsem doufala, že spadne tak, že už nebude moct vstát. Bohužel se to nestalo. Vstal tak rychle, že jsem se nestačila dostat ani ke dveřím. Chytil mě za pas a zavřel za námi dveře. Zatínala jsem do něho své nehty a snažila se uvolnit z jeho sevření. S vražedným obličejem mě hodil na stůl.
„Myslela sis, že tě nevidím?“ Přistoupil ke mně blíž a začal křičet ještě hlasitěji. „Sis dělala naděje, co?“
Držela jsem se za krvácející ránu na hlavě. Z očí se mi řinuly slzy. Najednou zmírnil hlas. Přibližoval se ke mně.
„Jenže ty máš na rozdíl od některých štěstí, že jsi taková kočka, víš. Ty pro mě něco uděláš a pak bysme mohli na tohle všechno zapomenout,“ zašeptal mi do ucha. A začal se mě dotýkat.
„Nehrab na mě!“ vykřikla jsem co nejhlasitěji a kopla ho do břicha ve snaze ho dostat od sebe. Přirazil mě ke zdi.
„Sklapni!“ zařval mi přímo do ucha a vrazil mi jazyk do pusy. V ten okamžik jsem ho kopla znovu. Přímo mezi nohy.
V tu samou chvíli vrazil do dveří Wesley. Popadl kovovou tyč, která ležela u dveří, a praštil dozorce přímo do páteře. Ten vykřikl bolestí a svezl se k zemi. Já jsem stále seděla na stole a tiskla se ke zdi. Z očí mi tekly vodopády slz a nechtělo to přestat.
Wesley ho ještě několikrát bouchl tyčí a pak ho několikrát kopl. Všechno jsem to viděla jako v rozmazaném filmu. Dozorce zůstal bezvládně ležet na podlaze své kabiny, zatímco z něho vytékala krev. Když se mě potom Wesley dotkl..., doslova jsem nadskočila. Pořád jsem byla otřesená a s brekem pozorovala tělo, ležící na zemi.
Markéta Grabmüllerová