NULL
Dny poté…
…se nesly ve jménu poctivého plnění školní docházky a úprků z děsivého hotelu na pláž. Dále jsme se také snažili o výměnu našeho dočasného příbytku za jiný, zvláště poté, co jsme zjistili, že druhé části výpravy v pokoji chybí chlupatá pokrývka. Po všech dohadech s leckým jsme dosáhli pouze toho, že kdosi setřel víno ze dveří a ušmudlal vanu, při pokusu ji umýt. Následujícího dne jsme pak po dalších stížnostech na recepci uspěli se žádostí o přeluxování koberce. Hotovo bylo dřív, než jsme stačili zamrkat. A to doslova. Také jsme nevěřili vlastním očím. Další den k nám přiběhla rozčílená uklízečka, která měla náš pokoj na starosti a totálně nás seřvala, proč si na ni pořád stěžujeme. „Here is no problema. It’s klín,“ křičela na nás a létala po pokoji jako střela, které kdosi změnil cíl. Nakonec jsme s maminkou musely vyklidit prostor a rychle se uchýlit na pokoj číslo dvě. Dalšího dne se vysavač rozbil a to už jsme si myslely, že nás nic nemůže překvapit.
Podobně špatně jsme na tom byli i s jídlem, snídaně byla celou dobu našeho pobytu (a pravděpodobně i dlouhou dobu po něm) stále stejná a plná penze spočívala v tom, že k obědu nám každý den naservírovaly bagetu se salámem (od snídaně) a melouna. Není se co divit, že část výpravy po nadměrné konzumaci tohoto červeného ovoce zasáhly střevní potíže. Po čtrnácti dnech full boardu jsme už bagetu vyhazovali do koše s příslibem, že doma si něco mňamózního uvaříme. I nyní se mi při pouhém pomyšlení na slisované pečivo v igelitovém pytlíku, do kterého vytekla melounová šťáva dělá nevolno. Třešničkou na dortu bylo, že nás od večeří, kterým se jinak celkem nedalo nic vytknout, začali vyhazovat se slovy, že přijede big group a oni pro ní nemají dost míst k sezení.
I tak jsme to přežili docela dlouho.
Den sobotní
Po prvním týdnu stráveném ve školních lavicích, které se nám postupně staly útočištěm jsme se rozhodli udělat okružní jízdu po jižní části ostrova. K prohlídce jsme se rozhodli využít služeb společnosti Maltasightseeing tour, která k přepravě cestujících využívala otevřené vyhlídkové autobusy. Rovněž jsme zajásali, když jsme zjistili, že z daného autobusu můžeme na každé zastávce vystoupit a za třicet minut nás vyzvedne další. Naše nadšení postupně opadlo, jakmile jsme zjistili, že na zastávkách není celkem co k vidění. A než jsme došli k jedné památce, kterou kdosi navrhoval, ozval se někdo jiný, že by bylo záhodno otočit se zase zpět, abychom stihli i to ostatní. Načež jsme se opět usadili upocení v autobuse a z hlavního města Vallety jsme se nechali deportovat na skalnaté útvary v moři s názvem Blue Grotto. Výlet na lodičkách byl uchvacující, obdivovali jsme křišťálovou vodu a část sestavy flirtovala s průvodcem. Omračující byla bohužel také cena, osm euro za deset minut. Následovně jsme všichni naskákali do vody, abychom zchladili naše horké mozky. A tam se to vážení stalo. Měla jsem rande s medúzou. Bohužel musím říci, že ve výběru partnera jsem se pořádně spálila. A puchýře mi naskákali nejenom na ruce, ale také na svědomí. Má první myšlenka ihned po útoku byla, pane bože, hlavně mě nenech umřít. A to i přes to, že jsem zarytý ateista. Následovně jsem se vyřítila z vody a mamka začala provádět první pomoc. Polili mě octem a jed seškrábali kreditní kartou. K nelibosti všech spolucestující v autobuse (po octu jsem pak páchla ještě hodnou dobu)
Mám pocit, že už nikdy nezapomenu, jak se anglicky řekne medúza. Myslím na to dokonce i teď, když píšu článek levou rukou a příšerně u toho nadávám.