TADY MÁ BÝT OBRÁZEK„Bavorský kabinet hájí esesáky. Tisíce lidí v Itálii na dlažbu. Washington stupňuje vydírání.“ Tak zněly nadpisy článků v rubrice zahraničního tisku na sedmé straně Rudého práva přesně před 35 lety. Mezi nimi bylo i deset řádků, které oznamovaly, že Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu.
Nobelovu cenu získali dva Češi. Jaroslav Heyrovský (1959), a právě Jaroslav Seifert (1984). Západní ocenění bylo tehdy na Pražském hradě vnímáno v negativním světle. U Heyrovského se to dalo omluvit tím, že aspoň ukázal rozkvět socialistické vědy. Cenu jel do Stockholmu převzít sám, zatímco rodina zde sloužila jako rukojmí. Seifert se kvůli svému zdravotnímu stavu do Švédska nevydal vůbec.
Seifertovo střízlivění
Jaroslav Seifert byl až do 50. let optimista, který věřil v lepší budoucnost po boku KSČ. Ze strany byl však vyloučen kvůli podepsání manifestu proti Gottwaldovu způsobu vedení už v roce 1929, načež působil v Sociálně demokratické straně, redigoval kulturní rubriky v periodikách, jakými byl deník Práce, Kytice, Práva lidu a v roce 1946 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. V letech 50. ovšem dochází ke zlomu, začíná být tvrdě kritizován tehdejšími literárními teoretiky pro své postoje, kdy avantgarda začíná být příliš avantgardní a co vysloveně nebuduje socialismus, nebuduje vlastně vůbec nic. V tomto období neprošla kritikou například Píseň o Viktorce.
„Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“
Pro některé definitivní ideologické zavržení Seiferta a jeho tvorby nastalo po II. Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, který se odehrával po XX. Sjezdu KSČ. Ve svém projevu se zastával vězněných literátů, otevřeně se stavěl proti cenzuře a prohlásil, že: „Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže“. Další osobností, která měla při stejné příležitosti stejně odvážný proslov, byl i František Hrubín.
Nedodržení pravidel a pravidelného verše
Pokud bychom Seifertův život sledovali pouze z pohledu jeho tvorby, mohli bychom jeho politické smýšlení obstojně mapovat. Na začátku byl jeden z poměrně naivních tvůrců Devětsilu tvořící proletářskou poezii (Město v slzách), okouzlen moderní civilizací (Na vlnách TSF), ovlivněn poetismem, který se nebál zavdat si i ani s avantgardou (Ruce Venušiny – zde lze ladění sbírky odhadnout z pouhého názvu). Po válce se však s experimenty mírní, v jeho sbírkách převládá pravidelný verš a chcete-li i halasovská linie. Mezi témata se dostávají národní symboly (Vějíř Boženy Němcové). V roce 1950 vychází Píseň o Viktorce, která je terčem ostré kritiky, tak přichází s nekontroverzním tématem ve sbírce Maminka. Poté se na deset let odmlčuje a vrací se v 60. letech. S novou poetikou, s novými postoji. Pravidelný verš i volbu motivů rozvazuje, píše verš volný, témata jsou melancholická, objevují se zde motivy smrti, životní bilance a na Seiferta až do 80. let očividně doléhá tíha života (Morový sloup, Býti básníkem).
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Nobelova cena
A právě v této době, konkrétně v roce 1984, odesílá Jiřina Šiklová do zahraničí podklady k jednání o Nobelově ceně a rukopis Všecky krásy světa, který osciluje na hranici mezi memoáry a beletrií. Do Švédska se vydává Seifertova dcera a režim tento úspěch přiznává jen nerad. Ocenění, které zkrátka má politický podtext, obrací naruby, snaží se upozorňovat na ranou levicovou tvorbu a prezentuje ji jako mírovou. Seifert je v té době ovšem už básník samizdatu v ústraní a signatář Charty 77, takže jeho politický postoj je více než jasně čitelný. Dva roky poté, tedy v roce 1986, umírá. Básník, který je dnes považován za jednoho z největších literátů své doby, básník, který nesmlčel pravdu.