Jaroslav Hutka je českým písničkářem, který byl znTADY MÁ BÝT OBRÁZEKámý zvláště za minulého režimu svými, někdy až sluníčkářskými, texty. V tomto krátkém rozhovoru padlo pár otázek na působení před revolucí i na jeho tvorbu.
Můžete srovnat prostředí pro hudební tvorbu dnes a za komunismu?
To se nedá moc srovnávat. Je to sice stále stejná země a stejní lidé, ale dvě nesrovnatelná prostředí. Tehdy byla všude šedivost, strach a omšelost. Bránit svou svobodu a nezávislost bylo nebezpečné. Byl jsem chudý a občas nebylo ani co jíst. Bydlení bylo ubohé, šlo o to uhájit si duši. Stručně, jak zpívá Sváťa Karásek, říct ďáblovi ne. Dnes mají lidé jiné starosti a jiné strachy. Jsme svobodní, takže svoboda přestala být naléhavá a méně se i fyzicky stýkáme. Můžeme být informováni -když chceme, tak i správně. Tehdy byl svět šedivý, izolovaný. Dnes je barevný, otevřený a rozmanitý. Vývoj jde rychle dopředu, a na to asi nejsme biologicky či vývojově připraveni. Často nás to vede do zmatku, ale to je jiná věc. Obecně se dá říct, že tenkrát byl svět špatný a dnes je dobrý. Dřív byl jednoduchý, dnes je komplikovaný…
Zpíval jste i v Nizozemí, v době emigrace? (J. Hutka opustil v říjnu 1978 Československo z důvodu šikany ze strany policie. StB na přelomu 70. až 80. let podnikla akci Asanace, pomocí níž chtěla donutit režimu nepohodlné lidi, především signatáře Charty 77, k odchodu ze země. Pod nátlakem tehdy emigrovalo 280 signatářů, mezi nimiž byl právě i Hutka - pozn. redakce)
První rok emigrace jsem měl mnoho koncertů pro české krajany po Evropě, Kanadě a USA, ale vzájemné vztahy i sympatie vychladly, a tyto české koncerty se po napsání kritického fejetonu Požár v bazaru zcela zastavily. Mělo to tu výhodu, že jsem se mohl věnovat Holandsku a holandštině. Od roku 1982 už jsem začal zpívat holandsky a našel si výborného překladatele Gerta Helmmerse, díky němuž jsem měl kromě několika jednoduchých písní, které jsem napsal holandsky já sám, všechny moje podstatné písně skvěle přeloženy do holandštiny, včetně některých moravských balad. Vydal jsem v roce 1984 gramofonovou desku, která se jmenovala Hier is mijn thuis (Tady je můj domov-pozn. redakce). Měl jsem i dost koncertů, abych se uživil. Kolem roku 1985 jsem se začal zabývat němčinou, začal budovat německý repertoár. V roce 1988 jsem se přestěhoval do Německa a začal pozvolna vystupovat, ale přišel převrat, tak jsem se vrátil 25. listopadu domů. Definitivně.TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Jak a kdy jste se dozvěděl o Sametové revoluci?
Večer 17. listopadu jsem doma v Kolíně na Rýnem poslouchal anglické BBC a z té zprávy o akci na Národní třídě mi došlo, že se něco definitivně rozjelo i v Československu. Telefonoval jsem přátelům do Prahy a pak koupil první volnou letenku (ta byla shodou okolností na 25. listopadu). Netušil jsem, jestli mě pustí přes hranice, neměl jsem vízum ani české občanství. Nakonec to však vyšlo. Podivné, neuvěřitelné a zázračné.
Jaké jste měl vztahy se zpěváky z Československa?
No, znal jsem tehdy i nějaké zpěváky z komerce. Svět byl menší a lidi se více stýkali, ale fakticky jsem si rozuměl jen s písničkáři. Založili jsme partu pod jménem Šafrán. Byl to docela široký okruh, a než jsem se seznámil v polovině roku 1975 s undergroundem a disidenty, stýkal jsem se jenom s nimi. Třešňák, Merta, Voňková, Lutka a hromada dalších.
Jakou Vaši písničku máte nejraději?
To neumím říct. Většinou mám nejraději vždy ty poslední, a to jsou teď Říjen a Lesní tůň. Jsou nové, obě trochu romantické. Ta první je krajinomalebná, je to obraz října, a druhá je milostná. Mám ale víceméně rád všechny svoje písničky. Neskládám je pro úspěch, ale pro nějaký hlubší smysl písničkářství. Žiju s nimi už přes půl století, jsou mým světem i duší.