Přesně před 45 lety se na Václavském náměstí zapálil student Karlovy univerzity Jan Palach. Tímto zoufalým činem chtěl probudit svědomí národa a vyburcovat ho k odporu proti okupantům.
Jan Palach přichází na svět 11. srpna 1948. Jeho rodiče Josef a Libuše mají cukrářskou dílnu a obchod ve Všetatech (městečko asi 50 km od Prahy) a jejich výrobky jsou vyhlášeny po celém okolí. Oba jsou velmi vlastenecky založení a v tomto duchu se snaží vychovávat jak benjamínka Jana, tak i prvorozeného syna Jiřího.
Komunisté si na Palachovy brzo došlápnou, cukrárna se musí zavřít, Josef dostává práci jako dělník v Mlýnech a pekárnách v Brandýse nad Labem a Libuše nastupuje jako prodavačka. I přesto si ale v roce 1957 dává přihlášku do strany. Chce tak smazat nálepku manželky živnostníka, „nepřítele pracujícího lidu“, a umožnit tak synům studovat.
Jan je přijat na mělnické gymnázium. Brzo si díky své povaze a vědomostem získává respekt u svých vrstevníků, učitelé ho charakterizují jako „spravedlivého člověka, který se dokáže zastat slabšího a nenávidí křivdu“.
Na gymnáziu ho velmi ovlivňuje učitel dějepisu Antonín Vrba. Palach se chce historii věnovat dál a dává si přihlášku na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Přestože přijímací zkoušku složí, přijat není. Zapisuje se tedy na Vysokou školu ekonomickou, obor politická ekonomie.
Někdy v téhle době se v rámci brigády dostává do SSSR. Podle jeho zápisků je jasné, že z toho nemá dobrý pocit, jasně cítí atmosféru strachu, která tu panuje.
Rok 1968 začíná slibně, propuká Pražské jaro. Palachův zájem o politiku ještě vzroste, mezi spolužáky šíří nejrůznější písemnosti – projevy ze Sjezdu spisovatelů, texty ruského disidenta Alexandra Solženicyna – zapojuje se do nejrůznějších diskusí…
Jenže přichází vystřízlivění, Pražské jaro končí pod pásy sovětských tanků. Palach to nese velmi těžce. Vlastenecké ideály a nenávist k nespravedlnosti ho nutí, aby dal najevo odmítavý postoj k okupantům, a účastní se několika demonstrací. Jenže pušky a kulomety jsou k demonstrantům hluché.
V listopadu, kdy selže okupační stávka, začíná uvažovat o radikálním činu. Všímá si totiž, že lidé, po tom, co selhaly všechny formy protestu, upadají do letargie a odevzdanosti. Tenhle postoj se mu z hlouby duše příčí. Lubomíru Holečkovi, studentskému předákovi, přednese návrh na obsazení rozhlasu studenty, ale tato akce není ze zjevných důvodů možná.
16. ledna 1969 se Jana Palach na Václavském náměstí polévá benzínem a zapaluje. Uběhne několik desítek metrů směrem k pomníku svatého Václava a pak směrem k vozovce, kde se ho kolemjdoucím podaří uhasit. Po několika minutách na místo doráží sanitka. Není jasné, jestli o chystaném činu někdo věděl, podle Palachových zápisků se zdá, že nikoli. Na druhou stranu doktorce v nemocnici potvrdil, že budou další, ale jména říci odmítal. Stejně tak se o „dalších pochodních“ zmiňuje v dopise, který zanechal. Jeho spolužák později vypověděl, že umírající Palach mu řekl, že nechce, aby to udělal někdo další.
Klinika, kam byl Palach převezen, byla během několika hodina obležena novináři. Její vedoucí rozhodla, že dovnitř smí pouze Palachova matka a jeho bratr Jiří, nevpustila ani Veřejnou bezpečnost. Přestože měl student popáleniny na 85 procentech těla a byl pod utišujícími léky, zajímal se o ohlasy na svůj čin, doktorce Zdeňce Kmuníčkové se dokonce podařilo nahrát na magnetofon krátký rozhovor (http://www.youtube.com/watch?v=3KNJZGXVAlI). Devatenáctého ledna Jan Palach umírá.
Už večer 16. je rozhlas a všechna tehdejší média plná zpráv o Palachově upálení se, reagují na něj studenti držením hladovky, 19. ledna je uspořádán smuteční průvod Prahou. Pohřeb, který se koná 25. ledna, je jednou velkou demonstrací proti okupaci.
Vládní orgány přirozeně jednají – bezpečnostní složky mají pohotovost a snaží se uklidňovat situaci, jak jen to jde, je vyhoštěno 16 zahraničních novinářů a tisk smí publikovat pouze oficiální zprávy. Ač představitelé státu vyjadřují svou soustrast, jedním dechem dodávají, že nemohou souhlasit ani s formou ani s obsahem protestu.
Palachův čin napodobují další lidé – do konce dubna se pokusí o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemře. Nejznámějšími následovníky jsou asi Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Jan Bereš, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek či Jan Zajíc. V Maďarsku se zapaluje student Sándor Bauer, o sebevraždu upálením se pokusí i lotyšský student Elijahu Rips, ten však díky včasnému zásahu přežije. O činech všech těchto lidí se ale z pochopitelných důvodů média zmiňují naprosto minimálně, většinou se sdělení omezuje pouze na krátkou větu v černé kronice.
Jan Palach doufal, že jeho sebevražda sáhne národu na svědomí a vytrhne jej z odevzdanosti, se kterou začal přijímat okupaci. Rok 1969 tomu nepřál, jeho oběť se ukazuje jako platná až o 20 let později. V tzv. Palachově týdnu (16.–22. leden) 1989 se koná řada demonstrací. Možná právě ony byly oním příslovečným kamínkem, který strhl lavinu.