Jan Palach se narodil 11.srpna 1948 v Praze. Roku 1968 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již tehdy se začal zajímat o společenské dění a politickou situaci v Československu. Na jeho názorech se projevil i vliv Francie, kterou navštívil při studentském pobytu.
Nejvíce jej znepokojovala okupace sovětskými vojsky, zvláště když viděl vzrůstající lhostejnost ostatních lidí. Rozhodl se vzít věci do vlastních rukou a dát najevo, že něco není v pořádku. Ve čtvrtek 16.ledna 1969 se polil hořlavinou a zapálil. O tři dny později zemřel v nemocnici.
Z jeho posledních (veskrze nesrozumitelných) výroků se komunistický režim snažil sestavit proslov, který byl zcela v rozporu s Palachovými postoji. Jeho upálení však vzbudilo vlnu pozornosti a lidé přestávali lživým zprávám věřit.
Spatřuji jistý rozdíl mezi touto událostí a kupříkladu Sametovou revolucí. Zatímco roku 1989 se Čechoslováci s odhodláním zapojili do boje za lepší budoucnost, roku 1968 si mnozí nechtěli připustit, že za vpádem okupantů do Prahy stálo něco jiného než „bratrská výpomoc“. Že za ním stál pokus o útisk a prosazení dalších zákonů jdoucích proti principům svobody a demokracie.
Nicméně každý jsme jiný. Máme různé úhly pohledu, zkušenosti a názory na to, komu nebo čemu můžeme či nemůžeme důvěřovat. Svůj úhel pohledu měl i Jan Palach. Jeho čin dodnes vyvolává rozporuplné reakce. Někteří uznávají, že neměl jinou možnost, jiní tvrdí, že dobrovolná smrt byla výplodem fantazie naivního mladíka, který se pouze domníval, že tím něco změní.
Já nahlížím na Jana Palacha jako na člověka jasných činů a jasných motivů. Vím, že za jiných, příznivějších, okolností by takový skutek nevykonal. Jedním z nejsmutnějších pohledů je bez pochyby na domov, který je zdrojem nejlepších zážitků našeho života, nejdůležitějších lekcí, které jsme dostali a v neposlední řadě trvalou součástí našeho já, kterak se kácí a svíjí v bolestech působením lži budící dojem pravdy, zradou budící dojem pomoci a zlou mocí zakrývanou „dobrými“ úmysly.
Jan Palach je osobností, která mě naučila obhájit svůj názor, i když mi ne vždy všichni naslouchají. Doufám, že neupadne v zapomnění.
