Jak to s ní dopadlo

Krutá, nelítostná vichřice divoce přebírá vládu nad celičkým širým světem, zdvihá se stále více jako nemilosrdná voda při smrtící vlně tsunami, až na chudince, k Bubetčině ohromné lítosti, nezbyde ani jedno jediné smítko. Již není zachumlaná v teplém pýří jako v tatínkem natřesené, heboučké peřince plné překrásných hřejivých snů, které se jí zdávaly noc co noc, když nad ní držely mateřskou stráž zlatavě oblečené tetičky a láskyplný strýček se stříbrnou fajfkou v ústech. Je holá jak bezradná marnotratná skála, smutně se dívá na důvěrně známé přítelkyně, jež mají své padáčky stále blízko u nedosažitelného perníkového srdce, které tluče v pravidelném rytmu již od dob, kdy bývalo uvězněné v černočerném nedobytném vězení v hlubinách země, a velmi na ně žárlí, jako pejsek na svého milovaného páníčka. Mohutný vichr úpěnlivě kvílí, jako by z celé své duše truchlil za bezmocnou bezradnou pampelišku, které vše sebral, ani pět švestek té chuděrce nezanechal. Z překrásné běloskvoucí labutě se naneštěstí, k její i naší smůle, stalo bezvýznamné oškubané ošklivé káčátko, jež hledá smysl života jako Faust od Goetha, který ho nakonec našel v bažinatě mokré půdě, již daroval dobrým lidem. Není cesty návratu, kéž by alespoň platilo omnes viae Roman ducunt, dříve čarokrásná květina s planoucíma sárgovýma očima je nyní odsouzena ke strastiplné záhubě při karmínově červeném západu slunce.