O tom, že Robert Fulghum přijede v rámci festivalu Slovoslet 23.10. do Strakonic, jsme se s mamkou dozvědely večer před jeho představením.
Naštěstí jsme na poslední chvíli sehnaly lístky jak pro mamku, tak i pro mě a moji sestru.Když nás pustili do společenského sálu knihovny, nechaly jsme si podepsat knížky a s panem Fulghumem se vyfotily. Zatímco se nám podepisoval, jsem s ním anglicky prohodila pár slov o tom, že si moje mamka koupila jeho úplně první knížku, když jí bylo 17, a když jsme se s ním dofotily a poděkovaly mu, pochválil mi angličtinu a ptal se, jestli ji používám často. Řekla jsem, že se o to snažím, a šla jsem si sednout.
Pak už začalo představení. „Dobrý den! Dobrý večer! Ahoj! Hi! Čau! Neumím moc dobře česky, ale vím, kdo tady umí dobře anglicky!“
A ukázal na mě. „Můžete prosím přijít sem ke mně?“ zeptal se. V tu chvíli mě převálcovala vlna nadšení. Vlastně už ani nevím, co se mi v honilo hlavou, nicméně vím, že jsem se zvedla a šla k němu.
„Příště na mě budeš muset mluvit jen česky“ řekl mi s úsměvem na tváři. Ještě předtím, než začal s uváděním svého představení si mě vyfotil. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si aspoň stihla vyžehlit svetr. Potom začal s vyprávěním. Naštěstí mluvil pomalu a v krátkých srozumitelných větách, takže nebylo těžké mu rozumět a překládat ho.
„Lidé se mě často ptají, proč jsem tady. Jedna stará paní v Praze mi řekla, že v minulém životě jsem musel být Čech a v mém příštím životě budu Čech znova. Takže si myslím, že až zemřu, nepůjdu do nebe. Nepůjdu ani do pekla, ale půjdu do České republiky. Je tady ale i jiný důvod, proč jsem tady. Před dlouhým časem muž jménem Jára Cimrman přijel do Ameriky a měl poměr s mojí babičkou. Takže já jsem vlastně tajný vnuk Járy Cimrmana. A to je hodně české, nemyslíte?
Potom mi poděkoval za pomoc a já jsem si šla sednout. Byla jsem ohromně nervózní i nadšená zároveň. Celé vystoupení bylo úžasné, zajímavé a neuvěřitelně vtipné. Robert Fulghum je neskutečně zábavný a vlídný člověk. Teprve při cestě domů jsem si začala pomalu uvědomovat, co se vlastně stalo. Jak velká náhoda to vlastně byla, že zrovna já jsem mohla stát vedle samotného Roberta Fulghuma a překládat jeho příběh. Ještě teď nedokážu popsat, jak silný zážitek to pro mě byl a jak moc si ho vážím.
(foto: Florián Pešek)