NULL
Ač jedno přísloví praví, že starého psa novým kouskům nenaučíš, rozhodl jsem se na stará kolena začít s fotbalem. A jelikož neuběhnu tři sta metrů, zainvestoval jsem trochu více a ke kopačkám jsem si koupil ještě brankářské rukavice. Vždyť jsem přece chytal 10 let házenou, tak co bych nemoh chytat fotbal, brána je širší jen o pár metrů a vůbec, vono to pude, žejo.
Jeden z mých nejlepších kamarádů tou dobou už půl roku válel (sudy na tréninku) v okresním přeboru za družstvo SK Civatrans Rovná. Poptal se tedy, jestli bych se mohl přijít podívat na trénink. Počáteční nadšení trenérů z nové brankářské posily poněkud opadlo při zjištění, že moje jediná fotbalová zkušenost spočívá ve čtyřech zápasech za výběr Gymnázia Strakonice. To, že jsem po těch čtyřech zápasech z nominace školního týmu vypadl, jsem si tedy radši nechal pro sebe. A tak si mě tam vzali do parády.
Po pár tvrdých trénincích po boku gólmanů Pepy a Dana, vedených specializovaným trenérem brankářů, jsem zjistil, jak moc špatně na tom jsem. I přesto jsem ale poctivě dojížděl na všechny tréninky a zápasy, napouštěl jsem vodu do lahví, ty pak spolu s lékárničkou a pivem pro čtyřiapadesátiletého borce Ludvu nosil na střídačku a křičel na rozhodčího, ať zapískal cokoliv. Stal jsem se největším fanouškem svého týmu, stejně jako pomezním sudím (to když za mnou na lavičku přišel rozhodčí s praporkem, jejž mi se slovy „Mávni jim to na chvilku, já se musim jít vychcat,“ vrazil do ruky) a útočníkem (dvakrát jsem naskočil na hrot na posledních 10 minut zápasu, přičemž jsem z toho běhání málem umřel). A po dvou a půl měsících mého fotbalového snažení nastal i můj brankářský debut. On se totiž kromě okresního přeboru coby ligy hraje na téhle úrovni i pohár (fakt, taky jsem se divil). Nám byly losem přiděleny Kladruby, soupeř klepající se na poslední příčce soutěže pod námi (jo, ta existuje taky). Trenéři se tudíž rozhodli, že mi dají šanci.
Byla středa, státní svátek, zataženo, deset stupňů – ideální fotbalové počasí. Zápas v Kladrubech měl začít ve 14:30 středoevropského času, ve 13:40 jsem s desetiminutovým zpožděním dorazil spolu s několika hráči od nás na místo. Ve 14:00 jakýsi cápek natáhl sítě na brankové konstrukce a už v 14:05 jsme byli vpuštěni do šatny. Třesoucíma se rukama jsem si navlékl výstroj, natáh termoprádlo, oblékl dres, zatejpoval prsty a šel se rozcvičovat. Kolem hřiště, připomínajícího vlnící se vodní hladinu v malebné zámecké zahradě, se pomalu začali scházet místní fanoušci. Kolega Pepa, který byl pro dnešní zápas nominován do útoku, mi dává poslední rady. Trenér doplňuje, že hlavně nemám do ničeho kopat, všechno jen házet – logicky, kopat umim asi tak jako vařit. Souhlasně kývu a namířím si to do vápna, zápas bude začínat.
[caption id="" align="aligncenter" width="417"]
Kladrubské hřiště[/caption]
„Gólman dobrý?“ zavolá na mě ve středovém kruhu stojící rozhodčí. Zvedám ruku, jako že jsem v pohodě a můžem začít hrát, i když mám ke stavu „v pohodě“ daleko stejně jako k přestupu do Realu a třesu se jak osika. „Hlavně v klidu,“ uklidňuje mě trenér od postranní čáry. Zhluboka dýchám a sleduji, jak se ke mně poprvé blíží balon. Ne však na kopačkách zelených kladrubských – kdosi přihrál dozadu na mého pravého obránce, kterého už ale dobíhá soupeřovo křídlo. Bek zachovává chladnou hlavu a místo nefotbalového odkopnutí balonu někam do potoka vedle hřiště volí přihrávku mně. Podívám se, jak se věci mají – i ke mně se blíží soupeřův hráč, ale času docela dost, plácnu to nějak mezi ty tři hráče a bude. Pohledem zkontroluju míč, rozběhnu se, máchnu a – nic. Zděšeně se otočím dozadu a vidím, jak si to míček vesele štráduje do sítě, moc daleko na to, abych ho ještě mohl odštrádovat jinam. Následuje výbuch smíchu všech diváků kolem dokola hřiště. V ten moment mi přišlo, že se snad přišly podívat úplně celý Kladruby. „To se stane i ženatýmu,“ povzbuzuje mě v pasu zlomený, dech popadající děda. Kdyby si radši dával pozor, aby nelil to pivo, co má v ruce. Na nikoho dalšího se radši nedívám, neposlouchám, nevnímám, skloním hlavu a chci se propadnout. Jelínku, do čeho ses to zase pustil, co sis vůbec myslel, vždyť jsi levej jak Bohouš Sobotka, panebože, ach jo.
Jelikož ani kluci v útoku neměli svůj den a já pustil za svoje záda ještě jeden gól, zápas skončil 2:1 z pohledu Kladrub. A tak jsme při mém slavném debutu vypadli z poháru s o třídu slabším týmem, málem přišli o trenéry (ti odešli o poločase z kabiny a na lavičku se dlouho nevraceli) a já se rozhodl, že budu zase radši napouštět láhve a nosit lékárničku – teda jestli mě k tomu trenéři ještě pustí.
Aneb – starého psa novým kouskům prostě nenaučíš.
Martin Jelínek
(Zdroje obrázků: skcivatrans.webnode.cz, souteze.strakonice.eu, osobní archiv M. J.)