V dnešních časech, kdy nám internet slouží jako primární a častokrát i jediný zdroj komunikace, je velmi obtížné si fungování bez jeho přítomnosti představit. Dokonce se stalo naším závazkem a povinností býti stále připojeni. Pro psychiku to mimo jiné znamená, že se nám potenciální mamut přesunul do virtuálního světa. Při stresových situacích je běžné, že naše tělo reaguje, tedy adrenalin stoupá, máme podvědomý pocit ohrožení života a vše nám říká, že by bylo nejlepší utéct. Dříve, tedy vážně hodně dávno, když lidé utíkali například před oním mamutem, pomohlo jim toto fyzické vypětí k záchraně života. Naše běžné hrozby jsou však častokrát statické, tedy zkoušky, testy, účty,... A před těmi povětšinou utéci tak úplně nepomůže a v danou chvíli to dost možná ani nejde. Stane se tak snadno, že se nám udělá zle. Při sociálním distancovaní toto schéma nabírá ještě větší absurditu, jelikož jsou všechny hrozby v online prostoru, což dokáže být pěkně matoucí. Jediným únikem je tak možná paradoxně právě realita, protože jestli má virtuální mamut nějakou výhodu, tak snad jen tu, že jde vypnout.
A přesně to se naší domácnosti stalo před pár dny. Kabely se pomotaly a bylo po připojení. Vybavila jsem si tak, díky této situaci, doby dávno minulé (asi před rokem), kdy můj dotykový telefon trvale vypověděl službu a já si odmítala pořídit nový. Chtěla jsem asi sama sobě dokázat, že to bez telefonu přece zvládnout jde a neustálá diskuze o závislosti naší generace na internetu je možná trochu nafouklá a také (to hlavně) jsem byla líná. Plánovala jsem si celou tu dobu pořídit alespoň tlačítkový telefon, ale nějak k tomu nedošlo. Tento vzdor mi vydržel necelé čtyři měsíce, pak už to jeden nejmenovaný strýček nevydržel a dal mi svůj starý telefon (tímto mu také moc děkuji, i přes rozbitou obrazovku mi tento darovaný přístroj slouží napříč celou distanční výukou). Proč o tom ale vlastně začínám? Tenhle krátký čas bez telefonu mě totiž přivedl do spoustu zoufale úsměvných situací, které mi nyní přijdou nemyslitelné. Dovolte mi, prosím, jednu takovou nejvíce frustrující příhodu sdělit...
Odcházela jsem ten den dříve ze školy, protože jsem měla jet k lékaři, kromě telefonu jsem neměla ani hodinky a k mému neštěstí se den předtím změnily jízdní řády. To znamenalo, že autobus odjížděl o dvacet minut dříve a já o tom neměla ani tušení. Přišla jsem v klidu na zastávku a očekávala příjezd autobusu. Asi po patnácti minutách už mi to přišlo trochu podivné, ale věděla jsem, že pozdní příjezd je u autobusů, co vyjíždějí z Prahy, běžný. I přesto jsem se však, zeptala starší paní, jestli neví, kolik je hodin. Odpověděla mi, že hodinky na její ruce jsou zaseklé a telefon nechává zásadně doma. Tak jsme čekaly spolu, netušící kolik času vlastně uběhlo. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. O tom, že telefon má od jejích dětí a že ho vlastně vůbec nechtěla. Má ale pocit, že jí byl darován hlavně z důvodu, aby se její potomci necítili špatně, že za ní vůbec nejezdí. Taky že si její kočku zavřela do bytu senilní sousedka a tvrdí, že tam žádná kočka není, ale ona ji slyší za dveřmi mňoukat. To už je ale trochu jiný příběh.
Paní přijel její spoj a já tak zůstala na zastávce sama. Nyní už bylo více než jasné, že můj autobus nepřijede. Ze zoufalství jsem se šla projít do nejbližšího obchodu, kde jsem zjistila kolik je vlastně hodin. Ve většině krámů už mimochodem nejsou hodiny, naučila jsem se dívat na terminál pro platební karty. Další autobus jel až za tři hodiny a já neměla jak sdělit rodičům, že netuším, jak se dostat domů. Nastal tak pro mě jeden hezky potupný moment. Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se paní s kočárkem, která měla v ruce telefon, jestli bych si od ní nemohla zavolat rodičům, že mi ujel autobus a trochu jsem zalhala, že se mi můj telefon vybil (vysvětlovat v tuto chvíli mé motivace, proč telefon nevlastním mi přišlo nevhodné). Naštěstí se smála, ale dotaz ji dost překvapil. Mamka v telefonu si navíc myslela, že volám od kamarádky a říkala, že na číslo zavolá ještě zpět. Já jí v tomto domnění tak trochu nechala, protože vysvětlovat před tou ženou, že volám od někoho úplně cizího, mi přišlo také nevhodné. Řekla jsem ale, že se ani nepohnu ze zastávky. Jsem naštěstí roznynané dítě a domluvilo se, že pro mě dojede babička. Vrátila jsem se na zastávku, a protože byl únor, tak jsem mrzla. Takhle jsem tam stála ještě asi dvě hodiny a zase jsem netušila, kolik je hodin a jestli se tam odsud někdy dostanu, což zní přehnaně dramaticky, ale ten mráz oné bezvýchodnosti dosti pomáhal. Pak jsem naštěstí zahlédla auto mých prarodičů. Byl to v tu chvíli zázrak. Mamka té paní s kočárkem ještě psala SMS s domněním, že píše mé spolužačce, jestli by mi nevyřídila, že babička může až za hodinu. Zpátky přišlo: ,,Nejsem Klárka, ale Petra a vůbec vaši dceru neznám."
Nemít telefon bylo jinak vážně zajímavé a přineslo to i spoustu kladů, nakolik absurdně to v kontrastu s předešlou historkou asi zní. Zjistila jsem, jak moc jsem závislá na tom, že pořád vím, kolik je hodin, že se nemusím přesně domlouvat, protože kdyby něco, tak zavolám, také, že všichni počítají s tím, že telefon mít budu. Popravdě mě trochu zarazilo, že si v současné situaci přijdu dosti odříznutě/odepsaně jen po třech dnech bez připojení k síti, a to telefon jako takový mám. Není nic nového, že nám internet popírá pocit samoty, přesto dokáže být přímá konfrontace s tím docela děsivá. Proto prosím, i když je to komplikované, nerezignujme na realitu, pořád má co nabídnout. A taky myslím, že pokud nosíte funkční hodinky a umíte si ohlídat spoje, nejste na telefonu pravděpodobně tak závislí, jak si možná myslíte. Tohle byly totiž snad jediné situace, kdy jsem ho nějak zásadněji postrádala.