Byla první republika opravdu tak šťastnou a úspěšnou dobou, jak se mezi lidmi traduje? Panovala skutečně mezi občany spravedlnost a rovnost? Vcházeli do politiky všichni pouze s vidinou služby státu a existovalo něco jako korupce? Byly vznik a konec tohoto období takové, jak si představujeme dnes? Jak vypadal život obyčejných lidí, jakým jazykem hovořili a jakému jazyku se učili ve škole? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché a zcela určitě se nám nepodaří obsáhnout je v celé jejich šíři, přesto bychom se chtěli v tomto článku pokusit alespoň o jejich nastínění.
První republika známá také jako zlatá éra státu, je dnes vnímána jako období relativního klidu, míru a prosperity, také se jedná o jediné v pravdě demokratické období českých dějin. Tyto skutečnosti spolu s dalšími faktory, jako je například kult našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka, značně přispěly k celkové romantizaci a vytvoření mýtů, které přetrvávají do dnešní doby.
Přibližme si tedy některé zajímavé okolnosti vzniku Československa:
Existenci první republiky bychom mohli v podstatě přirovnat k “dvacetiletému příměří” mezi světovými konflikty neuvěřitelných rozměrů a ztrát na lidských životech. Co nezničily války, to zahubila pandemie španělské chřipky. Tato situace sama o sobě nahrávala mnohým problémům. Po celém území střední Evropy vznikaly nové státy, geopolitická mapa se úplně změnila. Naši nejbližší sousedé nebyli stabilními demokraciemi. Potíže nastaly už se samotnými hranicemi státu. S Německem a Rakouskem se velká část průběhu hranic vyřešila na základě historického vývoje. S Maďarskem však žádné hranice neexistovaly, přes veškeré smlouvy a potvrzení musela na území zasahovat československá a rumunská armáda. Vojenskému střetu se nevyhnul ani spor o území Těšínska, které si nárokovalo nově vzniklé Polsko, přestože z pohledu historického práva náleželo celé území Československu. Poslední spor byl ohledně průmyslově zaostalé Podkarpatské Rusi, na kterou si kromě Československa kladla nárok Ukrajina. Na vzniku první republiky nesou velké zásluhy také mocenské zájmy Francie, která chtěla vážně zdecimovat Německo, ale také zachovat své velké impérium. Vezmeme-li tedy v potaz pouze výchozí pozici první republiky, nemůžeme zde hovořit o žádném ideálním stavu.
Prvorepublikovou politiku všeobecně vnímáme převážně ve spojení s osobou T. G. Masaryka, který měl určitý morální profil, jenž je častokrát mylně přisuzován všem politikům oné doby. V politických názorech a zájmech to ale ani za první republiky nebylo tak jednoznačné. Existovala zde extremistická levice, jejíž stoupenci měli na svědomí hned několik politicky motivovaných atentátů, například neúspěšný atentát na ministerského předsedu Karla Kramáře, který s velkým štěstím přežil, což bohužel neplatí u tehdejšího ministra financí Aloise Rašína, který byl roku 1923 poblíž svého bydliště střelen do zad a na následky zranění zemřel. První republika s sebou nese i množství skandálů a korupčních afér. Za nejvýraznější a současně i nejzávažnější považujeme ale lihovou aféru známou také jako Práškova aféra, kdy hlavní aktér Karel Prášek zastával hned dvě významné funkce. Byl totiž předsedou senátu a taktéž předsedou Družstva hospodářských lihovarů, měl tak přímý přístup k dispozičnímu fondu, skrze který se ovlivňovaly ceny lihu. Družstvo mělo velmi nepřehledné hospodářství, a dokonce záhadně zmizely miliónové sumy.
Prezident Masaryk jasně vyjádřil postoj k této situaci nepozváním Karla Práška na pravidelné novoroční setkání s nejvyššími politiky. Jednou z nejsložitějších problematik první republiky byla bezesporu situace ohledně národnostních menšin, které tvořily více než 20 % populace. Na základě ústavy byli obyvatelé příslušníky československého národa a oficiálním jazykem byl jazyk československý. Název Československo, spojení Čechů a Slováků, vznikl zejména pro potřeby zahraniční politiky, jelikož stát měl mnohem více obyvatel hlásících se k německé národnosti, než bylo Slováků. I přes všechny výhody, jako byla například menšinová rovnoprávnost (užívání svého jazyka ve školách, úřední jednání, volební právo...), se stále část Slováků a hlavně 3 miliony Němců a 700 tisíc Maďarů necítilo být plnohodnotnou součástí republiky, což zapříčinilo nárůst vnitřních sporů. Nakolik se dnes zdá být prvorepubliková společnost jednotná a život tehdejších občanů uspořádaný, mnohé dělila už jenom samotná velká jazyková bariéra. Československo bylo podle ústavy unitárním státem, přesto mělo Slovensko a Podkarpatská Rus přislíbenou autonomii, za doby tzv. první republiky se ji ale nedočkaly, požadavkům sudetských Němců bylo ustoupeno až v onom krizovém roce 1938. V tomto roce se pro republiku stal aktuálním a osudovým závazek Francie o poskytnutí bezodkladné a účinné pomoci v případě napadení.
Bylo by poměrně omezené tvrdit, že první republika neměla mnohá úskalí a dokola ji vykreslovat jako dokonalou a bez chyb, nicméně ne nadarmo ji nazýváme zlatou érou státu. Přes velmi komplikovanou situaci dokázal T.G. Masaryk a jeho společníci vytvořit v tak problematické době fungující demokratický stát, který se od ostatních současně vznikajících států střední a východní Evropy výrazně lišil. Jediné Československo mělo totiž politickou základnu i programovou ideu tvořícího se státu. Ideovým programem bylo Masarykovo "Prohlášení nezávislosti československého národa" - tvz. Washingtonská deklarace. Československo mělo tedy ještě před koncem války atributy samostatného státu, což rozhodně nebyl žádný standard.