Naše strakonické gymnázium je plné mladých talentů ve všech oblastí. Já jsem se rozhodla, že vám jednoho takového studenta přiblížím. Je jím hokejový rozhodčí Ondřej Tuháček. Svou kariéru započal už v raném věku jako hráč HC Strakonice. Zlom nastal v jeho čtrnácti letech, kdy se rozhodl do hry zapojit takzvaně „z druhé strany“ a začal se věnovat dráze rozhodčího. Po složení rozhodcovských zkoušek se stal nejmladším sudím v celé České republice. Ondra nezahálel, už po pár letech nabral cenné zkušenosti, a dokonce měl tu možnost rozhodovat o několika velice důležitých utkáních v krajské lize. A dnes ve svých osmnácti zasahuje do vývoje zápasů 2. české hokejové ligy. Pojďme tedy zjistit více od něho samotného.
Jak tě napadlo stát se hokejovým rozhodčím a co všechno jsi pro to vůbec musel udělat?
Jako hráč jsem si rozhodčích vždy hodně všímal, občas jsem na ně dokonce i nadával. Ve 14 letech, kdy jsem hokej hrál už 7 let, tátu napadlo, že by mohlo můj vztah k hokeji oživit, kdybych si zkusil i jinou roli. Tento nápad mne velice nadchnul. Přihlásil jsem se na školení nových rozhodčích, které probíhá vždy jednou ročně. Tenkrát se konalo v Táboře. V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomil, že věková hranice pro rozhodčího je 15 let. Školení jsem absolvoval a splnil jsem testy z teorie i ty fyzické. Musel jsem však požádat o výjimku, abych mohl začít pískat ve čtrnácti letech, a tu jsem naštěstí dostal.
Pověz nám něco o prvním zápase, který jsi pískal? Byl jsi svázán nervozitou? Věděl jsi vždy, jak postupovat?
Už na školení rozhodčích jsem si uvědomil, jak málo toho vlastně o práci rozhodčích vím, přestože jsem hokej hrál relativně dlouho. Můj první zápas bylo utkání místní okresní soutěže, což je vlastně nejnižší soutěž dospělých. Vzpomínám si, že před svou premiérou jsem se s určitými obavami šel podívat, jak to v této soutěži vlastně chodí. Nervozita byla veliká. Přímo při zápase mi naštěstí pomáhal zkušený kolega, který byl se mnou ve dvojici. Jsem mu za to dodnes vděčný.
A co postoj ostatních v té době výrazně starších arbitrů k tobě? Brali tě jako sobě rovného nebo jsi cítil jistý pocit nedůvěry z jejich strany?
Měl jsem obavy, jak mě jako čtrnáctiletého přijmou. Musím ale říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen. Všichni rozhodčí bez výjimky se ke mně chovali velice přátelsky a pomáhali mi. Nikdy se mě nesnažili nijak zesměšnit a už od začátku mne brali jako parťáka. Díky tomu jsem se cítil příjemně a rychle získával zkušenosti.
Setkal jsi se někdy se situací, kdy by tě hráči nerespektovali? Jaké je dle tebe nejlepší řešení při rvačce na ledě nebo agresivním přístupu?
V České republice je respekt k rozhodčím obecně velký problém, hráči k rozhodčím často nemají dobrý vztah a mají pocit, že s nimi musí bojovat. V mé situaci byl tento problém na začátku umocněn ještě tím, že jsem byl velice mladý. Často jsem ani nevěděl, jak vlastně hráče oslovovat. Někteří hráči hodně zkoušeli, kolik toho vydržím. Nakonec jsem si ale cestu k uplatnění autority našel a s přibývajícími zkušenostmi se situace stále zlepšuje.
Zaznamenal jsi nějaké rozdíly ve hře při tvém postupu ke stále vyšším soutěžím?
Markantní rozdíl vidím v tom, že čím vyšší soutěž pískám, tím je hra rychlejší. Na rozhodování je pak méně času. Pro rozhodčí je to tudíž i fyzicky náročnější, protože musejí s hráči držet krok za každé situace. Ve vyšší soutěži můžeme též pozorovat i přesnější nahrávky a promyšlenější kombinace. Také jsem si všiml, že hráči vyšší ligy se snaží s rozhodčími v rámci možností spolupracovat, protože nechtějí zbytečně oslabit svůj tým.
Jak daleko teď musíš na zápasy dojíždět? Omezuje tě to vzhledem ke školním povinnostem?
Teoreticky je teď moje působnost po celé republice. Nejčastěji ale působím ve 2. hokejové lize, skupině Jih. Tam jezdím na zimní stadiony například do Tábora, Klatov, Příbrami a Písku. Nejdále jsem pískal v Ostravě-Porubě, kam jsem byl pozván. Vzhledem k tomu, že nyní jsem už delegován i k utkáním v pracovních dnech, musím vyvinout veškerou snahu, aby mi to ve školní docházce nebránilo. Přece jenom jsem teď v maturitním ročníku. Učím se si dobře organizovat čas a stíhat i řádnou přípravu na vyučování. Není to ale vždy lehké.
Účastníš se spolu s hokejisty tréninků na ledě a posilování nebo dáváš přednost individuálním tréninkům? Přibliž nám své metody, jak se udržet fit.
Pro rozhodčího je fyzická kondice velice důležitá. Nejvíce mi vyhovuje pravidelně trénovat v kolektivu. Jsem velice rád, že od minulého roku mám tu možnost trénovat s extraligovými juniory v Písku. V této přípravě pokračuji i v letošní sezóně. S kvalitou tamních tréninků i s přátelskou atmosférou v týmu jsem velice spokojen a považuji to za nejlepší způsob přípravy. Jsem vděčný trenérovi, kterého tam máme, dává nám velice zabrat, ale je s ním i legrace. V létě jsme měli až čtyři tréninky denně a s týmem jsem absolvoval i cyklistické soustředění, kde jsme na příkrých českých a německých kopcích najezdili stovky kilometrů. I díky této přípravě jsem byl letos v srpnu na semináři republikových rozhodčích v testech hodnocen jako ze všech nejlepší.
Nechybí ti někdy být na pozici hráče? Chodíš si třeba ještě občas jen tak zahrát?
Jasně, že mi to chybí. Vždyť jako hráč trénuji už dvanáctým rokem. I právě proto jsem byl moc rád, že jsem v týmu píseckých juniorů mohl odehrát několik přátelských utkání v rámci letní přípravy. Byl to moc pěkný zážitek… a modrožlutý písecký dres pořád mám! Během sezóny už mi ale na hraní nezbývá čas. Delegací k utkáním mám opravdu hodně a často pískám čtyři až pět dní v týdnu. No a samozřejmě nesmím zanedbávat školu.
Existuje pro tebe nějaká meta, kde si řekneš dost, pískat tuhle ligu je pro mě největším úspěchem?
Myslím si, že když chce člověk něco dělat naplno, musí mít ty nejvyšší cíle. Nabízí se tedy extraliga, mistrovství světa, olympiáda. Dost si řeknu až ve chvíli, kdy na to nebudu stačit. Na to je ale ještě moc brzo.
Plánuješ svou rozhodcovskou kariéru pěstovat po celý život? Nebo je to jen momentální vášeň a v budoucnu bys chtěl jinou práci?
Mám štěstí – být rozhodčím je pro mě jak zábavou, tak prací. Rozhodčím bych chtěl být celý život nebo alespoň tak dlouho, jak to půjde. Být profesionálním sportovcem je ale nejisté, už jen proto, že záleží například i na zdravotním stavu či jiných okolnostech. Každopádně po maturitě mířím na právnickou fakultu, tedy pokud se mi tam povede dostat. Chtěl bych vykonávat nějakou právnickou profesi. Když už o tom mluvíme, překvapilo mě, kolik toho má práce právníka a rozhodčího společného.
A na závěr se už jen zeptám, na který zápas vzpomínáš dodnes? Máš nějaký takový, který ti leží v hlavě – ať už jako negativní či pozitivní vzpomínka? Bylo to utkání, ve kterém šlo „o hodně“?
Z pískání mám spoustu vzpomínek. Vzpomínám ale jen na ty pozitivní momenty. Ať už to byly mé premiéry, například v krajské lize mužů v Pelhřimově, když mi bylo 16, což byl vlastně můj vstup do pořádného dospělého hokeje, nebo ve 2. lize v Písku, to byl další velký posun v úrovni. Rád vzpomínám také na semifinále krajské ligy mužů. V utkáních playoff opravdu jde „o hodně“ a tomu odpovídá i atmosféra, včetně nátlaku na rozhodčí. Ze všech těchto pro mě důležitých utkání mám doma schované puky a tak si ty zápasy pořád připomínám.
