NULL
V úterý 6. 10. jsem vyrazila do Domu kultury se vzpomínkou na nadšení a obdiv v očích paní Jirsové, když nám vyprávěla o dvou znamenitých českých cestovatelích. Pověřena sepsáním článku jsem se rozhodla, že jistě nejzapálenější zeměpisářku široko daleko nesmím zklamat. To díky paní Jirsové totiž režisér Petr Horký přijel do Strakonic uvést svůj film a popovídat si s gymnazisty o cestování.
Pravda, od šestého října už uběhl nějaký ten pátek, ale myslím, že film Století Miroslava Zikmunda a jeho hlavního představitele si všichni, kdo se akce zúčastnili, pamatují velice dobře.
Krátce o H + Z
Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka se poprvé setkali v Praze roku 1938, na schodech vysoké školy, kde čekali na zápis. Ve škole se spřátelili, ve škole je poprvé napadlo, že by se
společně vydali poznávat cizí kraje; věděli, že titul inženýra jim, jako spoustě jiných, otevře nové možnosti. Brzy nato však vypukla druhá světová válka, pročež Zikmund s Hanzelkou dokončili studium až po znovuotevření českých vysokých škol. Zikmund během války pracoval jako porážeč na plzeňských jatkách a Hanzelka byl nasazen na zemědělské práce ve Zhoři u Tábora. Po skončení války se vrátili ke svým plánům.
První cesta – Afrika, Jižní Amerika
Rozloučivši se v Opletalově ulici s hloučkem přátel, 22. dubna 1947 vyráží dvojice H + Z v legendární Tatře 87 do Afriky a Jižní Ameriky. Za tři a půl roku ujedou 61 351 kilometrů. 
Vystoupají na Cheopsovu pyramidu a pořídí snímky z jejího vrcholu a okolí, snímky z náročné cesty Núbijskou pouští a z kráteru Kiba – 28. ledna 1948 jako první Češi vynesou československou vlajku na vrchol Kilimandžára, kam vystoupají společně s Helenou Šťastnou a Ruth Lányovou. Jako první na světě filmují v Kongu zrození sopky a v Ekvádoru kmen lovců lebek – Šuárů a jeho zvyky. Během cest uzavřou jménem Tatry obchody za tři miliony dvě stě tisíc dolarů, než Tatra oznámí, že zrušila výrobu osmiválcových Tater, a další objednávka přibližně za sedmadvacet milionů dolarů se neuskuteční.
- listopadu 1950 se Zikmund a Hanzelka vrací do země, kde je vítá lid, a nikoliv režim. Vydají tři knihy Afrika snů a skutečnosti, dalším publikacím však brání cenzura.
Druhá cesta – Asie; Zvláštní zpráva č. 4
- duben 1959, opět v Opletalově ulici. S dvojící H + Z se tentokrát loučí nejen rodina a
přátelé, ale i celé davy příznivců. Ujet 65 921 kilometrů po celé Asii trvá Zikmundovi s Hanzelkou 5,5 roku. Na Srí Lance, ku příkladu, natáčejí rituál k uctění boha války Skandy – běh přes žhavé uhlíky – a v Japonsku lázně blízko sopky Sakuradžimy. Na československém velvyslanectví v Japonsku také na základě zpráv z domova v dobré víře podepisují přihlášku do strany.
Filmují i v Sovětském svazu; všímají si krušného života mnohých obyvatel SSSR, kolem nichž projíždějí, často šokovaných přítomností českých cestovatelů. Po návratu do ČSR dají Zikmund a Hanzelka vzniknout Zvláštní zprávě č. 4: odvážné analýze sovětského hospodářství a vnitřních poměrů v zemi, která je roku 1966 na 13. sjezdu KSČ předána do rukou Leonidu Brežněvovi.
V roce 1968 vtrhnou do ČSR armády varšavské smlouvy, aby „chránili svobodu proti kontrarevoluci“; Zikmund a Hanzelka jsou vyloučeni ze strany. Nemohou najít práci – na tuto skutečnost doplácí zvláště Hanzelka, nemaje po stěhování z Prahy velké finanční rezervy – nesmějí přednášet, psát, nesmí se o nich mluvit. Hanzelka je nakonec zaměstnán jako sadař v podniku Sady, lesy a zahradnictví, není to ale lehká práce a podle slov Miroslava Zikmunda přispěje k Hanzelkovým pozdějším zdravotním potížím. Opravdová sláva kolem dvojice H + Z propuká až po sametové revoluci.
Zikmund a Hanzelka se navzdory všem nástrahám, které jim komunistický režim kladl, nesmírně proslavili. Jejich cestopisy mizely v dobách zakázanosti z knihoven, v roce 1989 byly tyto knihy přeloženy do několika jazyků včetně čínštiny a japonštiny, desítky jejich filmů a stovky zpráv, reportáží a rozhovorů viděly a četly miliony lidí.
Jiří Hanzelka zemřel 15. února 2003 ve věku 82 let. Jeho zdravotní stav mu už dříve nedovoloval pokračovat v cestách; celé tři a půl roku, tedy dobu první cesty H + Z, strávil v nemocnicích. Zikmund se tak na poslední cesty vydával bez Hanzelky.
O Století Miroslava Zikmunda
„Dobrý den,“ pravil Petr Horký, když jsme se utišili, pohodlně usazeni v hledišti kulturáku. „Vítám vás všechny… ve škole.“
Režisérovo úvodní slovo provázeli diváci smíchem. „Co jste za třídy – sedmičky, osmičky?“ odhadoval pan Horký. Studenti kvarty, prvních až třetích ročníků a zeměpisného semináře se v duchu pousmáli.„To je Honza Zbořil, ten to celé organizuje,“ představil pan Horký svého společníka, „on za to může, že se nemůžete učit.“ Svou upřímnou lítost vyjádřili studenti hlasitým potleskem.
„Je tu někdo, kdo má rád cestování?“ zeptal se pan Horký. Nic. Ani ruka. Panu Horkému se však podařilo obecenstvo rozhýbat a rozpovídat, takže na otázku, kdo by jel do Austrálie, už se zvedl celý les rukou, do Ameriky by jela alespoň polovina lesa a těch, které cestování zase tolik neláká, nakonec nezůstalo ani deset. Pokud nám to vydrží, z těch necelých čtyř stovek, které v kulturáku seděly, vyrazí rovněž necelé čtyři stovky do světa. Zikmundovi a Hanzelkovi to vydrželo – a svět procestovali křížem krážem.
Petr Horký je režisér dokumentů (např. cyklu Neznámá země a Na cestě), moderátor, producent, cestovatel a spisovatel. Narodil se v roce 1973 v Plzni, vystudoval pedagogiku a kromě výše uvedeného je také manželem a dvojnásobným otcem. Navštívil mnohé země v v Americe, Eurasii i Australii a severní pól; Antarktida zůstává jeho snem. Jeho snímek z roku 2014, Století Miroslava Zikmunda, začíná takto:
„Po téměř dvaceti letech přátelství mi Miroslav Zikmund dovolil, abych o něm natočil tento film. Film o neobyčejném životě a neobyčejném přátelství Zikmunda a Hanzelky. Film o životě muže, který se narodil téměř před sto lety a celý život si píše deník.“
Slova Petra Horkého jemně podtrhuje hudba Roberta Jíši, která nás provází i po zbytek filmu. Autorkou písní je česká zpěvačka, harmonikářka a skladatelka Radůza – okouzlující i bez harmoniky. Kamery se ujal Petr Otevřel, střihu Petr Svoboda a zvuku Michal Deliopulos.
V prvních záběrech vidíme nesčetné deníky Miroslava Zikmunda a slyšíme škrábání pera o papír. Pak už nás vítá, v domě, ve kterém se roku 1919 narodil a v němž do roku 1927 žil, Miroslav Zikmund sám. Postupně procházíme celým jeho životem: od raného dětství a počátků zaznamenávání myšlenek a událostí do deníků k seznámení s Jiřím Hanzelkou a Evou Maškovou, později Zikmundovou. Pokračujeme přes cesty kolem světa a dobu zakázanosti k dnešku, soužití s Marií Macalíkovou. Scény v režii Petra Horkého jsou doplněny o dobové fotografie a videonahrávky, zdigitalizované celovečerní filmy H + Z, filmy z rodinného archivu Miroslava 
Zikmunda a rovněž rozhovory s jeho přáteli, Karlem Pavlištíkem a Ludvíkem Vaculíkem (vydavatelem H + Z v době zakázanosti), a synem Miroslavem Sávou Zikmundem (na fotografii, pozn. red.).
Přestože Století Miroslava Zikmunda se více než na informace zaměřuje na emoce a myšlenky, je plné spousty dosud nezveřejněných detailů nejen ze Zikmundova života – třeba fakt, že se účastnil soudu K. H. Franka – ale i z historie H + Z. Divákům je dále umožněno například nahlédnout do složky StB vedené o Zikmundovi coby „nepřátelské osobě nejvyšší třídy nebezpečnosti“.
Filmu je nejčastěji vytýkán obdiv, který do něj vložil režisér a který se možná, ale jen možná stal nedostatkem jinak zdařilého dokumentu. Bohužel, jako někdo, koho Zikmundův životní příběh, odhodlání a pohled na svět nadchl a inspiroval, nemohu Petru Horkému nic takového vyčítat.
Alžběta Poskočilová
(Zdroje: film Století Miroslava Zikmunda, cs.wikipedia.org – M. Z., cs.wikipedia.org – J. H., radioservis-as.cz, PiranhaFilm – P. H., PiranhaFilm – SMZ, blesk.cz, ceskatelevize.cz, naszlin.cz; zdroje obrázků: csfd.cz, film Století Miroslava Zikmunda, blesk.cz, adam.cz)