Tak a je to tu zase. Každý týden touhle dobou vysedávám za psacím stolem s pohledem umučeného a z mysli opilé vydatným spánkem lovím hlemýždím tempem vše, co by mi mohlo přijít vhod v práci, kterou jsem si odpouštěl až do posledních chvil.
Minuty neúprosně utíkají a čím déle to trvá, tím je to horší. Čas hraje proti mně. Nesoustředím se už na nic jiného než na to, na co se soustředit musím. Jsem jenom já a věc, kterou je potřeba dokončit. Avšak tohle je jen zlomek mého studijního času. Takhle to vypadá, když už doopravdy není cesty zpět.
Už je to takový můj zvyk. A neodvážím se tvrdit, že by mi nějak extra vadil. Koneckonců, proč bychom se měli stresovat s něčím tak fádním, jako je třeba příprava na maturitu, když zrovna začala nová série Hry o trůny? Mám být snad znepokojen tím, že mám psát slohovou práci, ale o pět minut později se přistihnu před obrazovkou počítače s otevřenou stránkou s výsledky turnaje v košíkové?
Stejně je workoholismus špatná věc, takže namísto práce, kterou nakonec stejně dokončíme, věnujme svůj čas zájmům nebo společenskému životu. Jak se říká: „Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, ať máš dva dny volna.“