TADY MÁ BÝT OBRÁZEKErik Tabery je novinář, šéfredaktor týdeníku Respekt, ve kterém začínal v 90. letech jako elév. Je také autorem tří knih, přičemž ta poslední, Opuštěná společnost, mu získala ocenění Magnesia Litera za knihu roku. Mimo to drží cenu Toma Stopparda za knihu Vládneme nerušit, Novinářskou cenu, Cenu Ferdinanda Peroutky nebo Novinářskou křepelku. V dnešním rozhovoru sdílí své názory na převrat médií v 90. letech a jejich postupný vývoj.
Jak se cenzura podepsala na čtenářích?
Společnost byla zvyklá, že to, co se píše, je lež. Hledalo se mezi řádky a mnohdy se to četlo tak, že situace je přesně opačná, než se tvrdí. A najednou se musela učit vnímat normální zprávy, byl tam zvláštní distanc a hledání pozice. Musela se učit, že noviny primárně nelžou, ale pochopitelně jsou nedokonalé. Někdy pak byla naivní představa, že celý svět je jen v těch novinách, což bylo přehnané. Byla to doba, kdy nikdo nevěděl, jak to má být. Generace z první republiky už byla malá a většina lidí zažila věk, kdy dostáváte rozum, za komunismu a neměla zkušenost se svobodným médiem a kritickým přemýšlením.
Myslíte, že mohla cenzura nějakým způsobem motivovat čtenáře ke kritice tisku a „hledání pravdy“?
Ne. Vůbec. Tehdy nikdo netušil kde ty informace brát. Oficiálně vycházela propaganda, v televizi propaganda, v rozhlase propaganda. A to byly jediné nosiče. Pokud jste tomu nevěřila, měla jste pochybnosti a zájem, tak jste si mohla naladit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, což také nešlo všude. Já jsem vyrůstal v Českých Budějovicích, tudíž to tam bylo snazší, protože už to je blíže hranic.
Další možností byly samizdatové tiskoviny, ty ovšem měly malý dosah a kolovaly ve velmi úzké skupině lidí a náklad se pohyboval v desítkách.
Myslím, že drtivá většina na to rezignovala nebo četla oficiální média popřípadě s tím, že to tak možná nemusí být. Ale nepochybuji o tom, že velká část ten obsah konzumovala a vůbec se nad tím nezamýšlela.
Kriticky přemýšlet o společnosti a o dění je namáhavé i ve svobodné společnosti. V té totalitní to navíc kombinujete s pocitem, že to nemá smysl, protože se nic nezmění, a nechcete riskovat, že vás udá soused, že posloucháte Svobodnou Evropu.
Jak velký risk představovalo vyjít ze samizdatu?
Až do nějakého prosince ‘89, kdy už bylo zřejmější (i když rozhodně ne jasné), že se to láme, jste riskovala, že půjdete do vězení. Mohla jste být stíhaná za psaní i šíření. Proto se stále publikovalo pod pseudonymem a když vycházela kniha, tak se na začátek ještě někdy napsalo, že tato kniha vychází s nesouhlasem autora, což byl pokus o právní obranu, která samozřejmě nefungovala. Poslední věznění byli právě i novináři jako třeba Jiří Ruml nebo Rudolf Zeman, který se pak stal šéfredaktorem Lidovek.
Jaká byla atmosféra mediální scény v 90. letech?
Bylo to bouřlivé. Mediální svět začínal na nule, veškerá starší generace, která nebyla ve spojení s disentem, téměř zmizela. Nikdo nechtěl do té doby kolaborující novináře, takže redakce byly velmi mladé, když neměly kořeny v disentu jako třeba Respekt nebo Lidové noviny. V některých novinách pak probíhala privatizace jako u Mladé fronty dnes.
Byl to guláš v kombinaci s euforií a velkou nezkušeností. Novináři hledali své místo, nevěděli, jak mají vztahovat svou roli vůči politické síle. Do té doby to bylo jednoduché, komunisti byli zlo, ale teď, když se budovala svobodná společnost, tak nebyly odpovědi na základní otázky jako, jestli mají novináři těm politikům pomáhat. Bohužel si tehdy velká část řekla, že mají.
Chyběl tu kritický odstup, vzniklo takové okouzlení Václavem Klausem a první kritické postoje začínají kolem roku ‘93 ‘94. Byla to přelomová doba a všichni (včetně politiků a různých odborníků) se učili za pochodu.
Jsou teď takové otázky vyřešené?
Jak se to vezme. My jsme svobodná společnost i přes veškeré nedostatky. Je třeba si připomínat, že jsme se ve všem úplně nepoučili, že někteří politici stále používají stejný slovník, ale nedá se to srovnávat s minulým režimem. Tehdy vám za jakýkoli projev hrozilo vězení. Zároveň je evidentní, že bychom potřebovali mnohem delší čas na učení se života v demokracii.
S příchodem internetu, sociálních sítí, ekonomickou krizí a masivní globalizací jsme skočili do obrovského problému, aniž bychom tohle měli ve své DNA a uměli to. Nestačila se tu vytvořit silná a sebevědomá novinářská síla a na všechny ty věci, které s tím souvisely, jsme úplně neuměli reagovat a ambice šly dolů. Veřejnost se nenaučila, k čemu jsou novináři a že bez nich moderní společnost nemůže být. Představa, že svobodná společnost může přežít jako svobodná, aniž by měla relevantní nezávislé informace, je nesmysl. Souhlasím s Thomasem Jeffersonem, když řekl, že si umí představit svobodnou společnost bez vlády ale ne bez novinářů. Sociální sítě teď vytvářejí představu, že všichni rozumí všemu a do toho ta cílená šířená nenávist vůči médiím, která nejen, že pozvedává pocit, že novináře nepotřebujete, ale že to jsou vaši nepřátelé.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEKMáte vy nějaké řešení?
I když to někdy přináší těžkosti, tak si myslím, že je velmi důležité s veřejností komunikovat. Ta transparentnost a ochota s těmi lidmi mluvit o tom, co a jak děláte, hraje důležitou roli. Také razím názor, který není úplně univerzální, ale myslím, že když budu brát vážně čtenářův svět, tak on bude brát vážně i ten můj. Také je třeba, aby médium bezdůvodně neměnilo svou tvář, názor a pozici. My se třeba snažíme nemít tam moc odrazujícího balastu a nebýt moc cyničtí a agresivní, což odlišuje mou a mladou generaci. To je třeba vidět u Miloše Zemana – jeho způsob komunikace hodně funguje na lidi, kteří žili za komunismu a ta síla pro ně byla a je rozhodující, ale mladou generaci už tolik neosloví.
Jaké jsou největší problémy zahraničního tisku?
Zahraniční tisk má dost podobné problémy jako my, ale má výhodu v tom, že má velkou tradici. Když se podíváte do Spojených států, kde Donald Trump útočil na média podobně jako Miloš Zeman, tak tam vznikla iniciativa umělců, herců a odborníků, kdy vydávali své články, točili reportáže a dělali reklamu, že potřebují novináře a otevřeně je podporují, což se tady děje v mnohem menší míře.
Zároveň mají výhodu tradičních médií, která mají svou pozici a svůj respekt. Ta měla největší problémy s příchodem sociálních sítí, které jim přebraly obrovské příjmy z inzerce, což mnoho lidí podceňuje, ale do té doby to bylo třeba 70 % i 80 % jejich příjmu. Postupně tyhle peníze začaly jít do Googlu nebo Facebooku a těm mediím chyběly. Proto se začala více soustředit na to, aby čtenáři za obsah platili. Třeba vaše generace(Mileniálové – pozn. red.) je zvyklá neplatit za obsah, protože má informace z internetu. A to platí ve všech zemích bez rozdílu, ten zlom kolem třicetiletého předplatitele je markantní všude. I když ale za obsah neplatíte, tak je tam někdo, kdo za něj platit musí.
Amerika třeba zažívá problém, že každé velké město mělo své lokální noviny a ty velmi rychle krachují, i když předtím měly třeba milion odběratelů.
Ty problémy máme všichni stejné. Jak vysvětlit veřejnosti, že novináři nejsou nepřátelé, že informace jsou třeba a nejde je získat zdarma – to jsou otázky, které řeší globální svět.
Nastávají absurdní situace jako u Respektu, kdy jsme měli v roce 2005 prodaný náklad 17 tisíc a nyní máme o 20 tisíc více, což je opačný příběh, rostli jsme během krize. Denní tisk se na nás koukal, že jsme malé žabky, ale teď mají Lidové nebo Hospodářské noviny menší prodej.
Je nějaká země, která si prošla podobnou transformací jako Česko a zvládla ji líp? Jak je na tom třeba Slovensko?
To je hodně specifické, protože Česko má naprosto nejlepší veřejnoprávní média ze všech postkomunistických zemí, a to jsem do velké míry jejich kritik. Když si to srovnáte se Slovenskem, Maďarskem nebo Polskem, tak ten rozdíl nejde přehlédnout. Máme kvalitní, nezávislá veřejnoprávní média.
Kdybyste vzala ten tisk, tak je to v něčem složitější. Česko má velmi bohatou scénu – až překvapivě bohatou na to, jak jsme malá země. Slovensko má dvoje výborné noviny: slovenský Deník N, což jsou podle mě nejlepší středoevropské noviny, které Česko nemá v takové kvalitně, a pak velice dobré SME, odkud ti novináři odcházeli právě do Deníku N. Zajímavé je, že ty noviny tam jsou velmi proevropské, což je v Česku opačně.
Nejde říct, kdo co líp a kdo hůř. Česká mediální scéna na tom přes všechny ty problémy není nejhůř.
Myslíte, že se situace zlepší?
To je velmi těžká otázka. Ta situace se může i zhoršit. Budeme svědky zániku řady médií a ten sestup bude u některých pokračovat. Zároveň se bojím, že bude pokračovat i odnaučování lidí číst nebo chtít náročné zprávy. Když koukáte na televizi, posloucháte rozhlas nebo čtete tisk, tak to jsou bláboly, krátké texty bez kontextu, a to i o závažných a velkých věcech. Když chcete zjistit, co se děje ve světe, tak vám k tomu nestačí žádné české médium.
Společnost blbne, protože nemá dost informací. Pozoruji to i na sobě, když otevřu noviny a je tam delší článek, tak jsem z toho zaskočený, protože na to nejsem úplně zvyklý a myslím, že tohle bude pokračovat. Zároveň doufám, že čím hůř to bude vypadat, tím víc bude někdo motivovaný zachovávat kvalitní média, ale zatím tady bohužel nevidím nějaký náznak toho obratu. Víc se sází na nenáročnou novinařinu.
Myslíte, že lidé přestávají vnímat noviny jako byznys?
Asi ani ne. Třeba argument, že někdo nečte Respekt, protože ho vlastní Bakala, říkají lidé, kteří Respekt stejně nikdy nečetli. Musíte to médium zkusit, podívat se, jak je férové, jestli mají odstup, jestli je kritické a bez toho to nemůžete objektivně posuzovat. Já to vidím, že nám všichni nadávali, že jsme Havlův plátek nebo Hradní časopis. Tu nálepku dostanete vždycky, je jedno, co ji bude určovat. Když žijeme v éře, kdy obří část společnosti je ochotna věřit tomu, že George Soroš něco řídí zezadu, tak s tím nic nenaděláte. Chybí tu odstup a informace, protože oni něčemu prostě věří. A s vírou nic nenaděláte. Nemůžete mít vnitřní tendenci bojovat a taktizovat, můžete jen dělat co nejlepší novinařinu. Ten prodej a čtenost je na druh časopisu, jakým jsme my, nadprůměrný a my konkrétně jsme nikdy neměli cíl být masové médium.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEKProtiřečí si být masové médium a dělat kvalitní novinařinu?
V jistém ohledu jo. Samotná kresba snižuje prodej, na to jsou i studie. Nemáme polonahotinu, celebrity, lehký bulvár napříč, nic. Kdybychom dělali časopis pro masové čtenáře, tak bychom ztratili jedinečnost. Máme ambice být zajímaví a čtiví, ale ne pro čtenáře, které zajímá, koho si vzala Lucie Bílá.
Může se stát, že nemáte o čem psát?
Ne. My máme opačný problém a obtížně řešíme, o čem nepsat.
Jak moc novinařina zasahuje do vašeho soukromého života?
Zásadně, já jsem v tomhle švihlý. Tou profesí žiju, je to moje DNA. Přijedeme někam na dovolenou a já zkoumám, jaké tam mají noviny. I když té řeči nerozumím, prohlížím si aspoň grafiku. Víceméně chci být pořád informovaný. Čtu knihu a někdy sleduju, jak je to stylisticky psané. Je to permanentní, protože se pořád někde něco děje a neustále jsou nové informace. Zároveň cítím jako šéfredaktor nervozitu, zodpovědnost, přemýšlím, jak to dělat pořád lépe, jak motivovat lidi uvnitř redakce a ve chvíli, kdy se tomu časopisu daří, je to poměrně křehké.
Jaký je smysl života?
Možná je to v něčem málo, ale já jsem vždycky chtěl být dobrým partnerem své ženě, protože v tom vztahu nejste nahraditelná a když něco zkazíte, tak tomu partnerovi můžete zkazit život, protože vaše světy jsou propojené. S tím souvisí, že aby člověk vydržel sám se sebou, musí dodržovat nějaké hodnoty a představy, které si nastavil.
(foto: respekt.cz, Jan Lukas a redakce )