2. října 2013

Edward Spooner 2. část

Napsal Vít Malota

NULL

DĚTSTVÍ

[caption id="attachment_1588" align="alignright" width="300"]Rodný domek E. C. Spoonera Rodný domek E. C. Spoonera[/caption]

 

Edward Spooner (rodným jménem Edward C. Spooner) se narodil ve Walesu (hrabství Cardiganshire, ležící u západního pobřeží) kolem roku 1860 (přesné datum jeho narození mu zatajili rodiče, aby nemuseli slavit narozeniny) jako jediný syn bezdětného páru. Jeho otec, John Spooner, byl starousedlíkem a ovčí farma, kterou vlastnil, se dědila z otce na syna již celé generace. Matka (Awen) zemřela vlastní rukou roku 1869, kdy se, již dlouhou dobu sužována Toddovým syndromem, vyvolávajícím šílenství, bizarní jevy a strašné bolesti, rozhodla skoncovat s utrpením a opustit pozemský život v jednom z jezer ležících nedaleko jejich domku – Llyn Teifi.

O dětství jednoho z nejvýznamnějších velšských filosofů toho víme jen tolik, co sám napsal ve svých memoárech.

„Do školy jsem zprvu nechodil, neb s ovcemi byla spousta práce. Otec se mnou také neměl lehké pořízení, když jsem asi až do svých devíti let nepromluvil. Až když maminka odešla na pravdu bóží, řekl jsem: Kdo bude vařit? To byla má první slova.“

Nic zvláštního se v životě Edwarda nestalo až do roku 1866, kdy při úplňku vyrazil se svou dřevěnou lžící (kterou si vyřezal sám, z větší lžíce) k jednomu z jezer. Tam poklekl, nabral vody do dlaní a tu pak jemně políbil. Pak vytáhl z jezera kámen a brousil jeden konec své lžíce tak, aby vzniklo ostří.

Roku 1872 opustil domov a odešel do 105km vzdálené vísky Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch (v překladu: Kostel svaté Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela svatého Tysilia z červené jeskyně), aby zde hledal vzdělání. Protože se stále nesmířil se smrtí matky, hledal vysvětlení i smysl života všude, kde to jen šlo. Ke své anabázi píše toto:

„Vždy jsem tvrdil, a tvrdit nepřestanu až do konce svých dní, že je součástí podstaty bytí vyrazit na osamělou pouť. Neb jedině když půjdete po vlastních nohách přes pastviny, lesy, louky, vřesoviště, pláně, pouště…, jedině tehdy naleznete samotu. Samotu takovou, která vás naplní. Samotu takovou, která vás změní.“

Vít Malota