Spisovatel a publicista Karel Čapek patří bezpochyby mezi nejvýznamnější české autory vůbec. Přesto, nebo možná právě proto, měl tento prvorepublikový intelektuál mnoho nepřátel, a to převážně z řad katolíků, fašistů nebo komunistů. Ostatně i sám Čapek s žádným z těchto směrů nesympatizoval. V tomto textu se pokusím zaměřit a poukázat na protichůdnost Čapkových názorů s ideologií komunismu. Posouží mi k tomu odpověď Karla Čapka v rámci ankety nesoucí název „Proč nejsem komunistou“. Tato anketa byla publikována roku 1924 v revue Přítomnost a vytvořil ji šéfredaktor Ferdinand Peroutka.
Čapek se v textu ,,Proč nebýt komunistou?” svým způsobem hájí a vysvětluje, proč jím nemůže být. Je nutné si uvědomit, že období První republiky nebylo zdaleka tak idylické, jak se může z informací, jež nám často předkládají média, zdát. Lidé žijící v této době zažili válku, nemoci a utrpení. Je proto přirozené, že se chtěli utrpení a chudobě vyvarovat. Komunisté slibují změnu. Revoluci. Jenže kdy onen obrat přijde? Za rok, za dva či snad za dvacet let? Kamenem úrazu je ovšem fakt, že oni nechtějí pomáhat chudým, nýbrž si chtějí prostřednictvím mas vydobýt moc a samotná pomoc je jaksi v nedohlednu.
Nad samotnou silou davu bych se chtěla teď na chvíli pozastavit. Je snadné ovládat davy, naprosto správně bývají často přirovnávány ke stádu ovcí. Jeho síla je nenapodobitelná. Jedinec, jenž se do takového davu dostane (ať už úmyslně, tak čirou náhodou) se pak stává součástí ,,něčeho většího”, koná činy a na jazyk mu přicházejí slova, jež by mu za jiných okolností ani neprolétla myslí. Odkazuji teď na slova Milana Kundery, který popisuje pocity, jež člověk uprostřed davu zažívá, jako krásné (,,Bylo to krásné jít něco oslavovat, něco vyžadovat, proti něčemu protestovat, nebýt sám, být pod oblohou a být s jinými.” - Nesnesitelná lehkost bytí). Komunistům tato vlastnost masy samozřejmě přihrává do karet. Lidem mnoho naslibují, dají jim určité naděje a tímto způsobem jim nasadí jakousi uniformu. Stanou se pak pouhým hmotným nástrojem k získání moci.
Za nejnelidštější a nejdivnější shledává autor na komunismu jeho pochmurnost. Není to nikdo jiný než právě chudý člověk, kdo má v sobě nejvíce radosti a dává ji světu na odiv. Komunistická nenávist a pesimismus pak někoho takového zcela odzbrojí, obere o všechno štěstí a radosti neslučující se s těmi ,,jedinými správnými” idejemi, jež strana práce tak horlivě prosazuje.
Dalším nedostatkem této ideologie, snad dokonce i jejím největším prohřeškem, je absence sentimentálnosti. Postrádá soucit, není schopna podat člověku pomocnou ruku a svým ,,bezcitem” se ještě chlubí. Dodávám, že si tento fakt mnoho členů komunistické strany během padesátých let, když byli svědky mnoha vykonstruovaných procesů, uvědomilo. Většina však, nejspíše ze strachu, ze svých řad nevystoupila. Strach je mimochodem také významným spojencem radikálních stran (vzpomeňme si například na nacisty, kteří ho často využívali během druhé světové války). Komunisté neváhají sáhnout po těch nejodpornějších praktikách a neštítí se vyhrožování, či dokonce zastrašování.
Dále bych chtěla zmínit, že těm, kdo se chtějí co nejdéle udržet u moci, nevyhovuje přítomnost inteligence. Komunisté prováděli širokou cenzuru, zakazovali umělcům hrát, psát a zpívat, jelikož v nich spatřovali určitou hrozbu. A proto je jedním z prostředků, kterými se můžeme proti režimům, jako je právě tento, bránit, vzdělání.
Úvahu zakončuji myšlenkou, že proti podobným ideologiích, jako byla ta výše zmiňovaná, je třeba se bránit a nežít v domnění, že nic podobného se nás netýká a již nikdy potkat nemůže. Protože síla davu je nezměrná a řada tehdejších komunistů se též domnívala, že koná dobro.
Barbora Kůtová