NULL
(Tento dopis po mnoha a mnoha prosbách napsala Vítu Malotovi jeho mamka...)
Milý Vítku, když jsi přišel s nápadem, abych napsala nějakou vzpomínku nebo ohlédnutí za 17. listopadem 1989, váhala jsem. Nebyla jsem žádný revoluční lídr, ani bych nevěděla, jak k tomu člověk přijde. Neznala jsem se s nikým z disentu, snad kromě jednoho rodinného přítele pronásledovaného režimem, a v ten den jsem navíc ani nebyla se svými spolužáky na Národní třídě v Praze, ale ležela v posteli doma v Horažďovicích s angínou. O tom, že se NĚCO stalo, nás přišla informovat sousedka. Už od dveří volala na mého tátu, aby si rychle zapnul Svobodnou Evropu. A tak jsme se přes pískot a bzukot rušiček rádiových vln dozvěděli, že po masakru na Národní půjdou herci pražských divadel a studenti vysokých škol do stávky. Streptokoky v mém krku prostě v tu chvíli nemohly mít šanci. Sbalila jsem se a odjela „být při tom“. Teď si zpětně uvědomuji, že jsem vlastně zapomněla ukončit svoji neschopenku. Věřil bys, že už mám pětadvacet let angínu?
Jak vypadaly následující dny po 17. listopadu na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy? Byla to pozoruhodná doba. Ještě teď, když si na to vzpomínám, si dokáži vybavit zvláštní mix pocitů radosti, solidarity, hrdosti i vzdoru, tak, jak to může prožívat právě snad jen dvacetiletý člověk na prahu dospělosti. Stávkovali jsme a „vyváželi revoluci“ z Prahy do celé republiky. Na oblečení jsme nosili trikolory a byli pyšní na sebe i svoje češství.
Mám pocit, že jsem tenkrát pořád něco přepisovala přes kopírák, vystřihovala nebo malovala. A neustále se debatovalo. O společnosti, politice, ekonomii, historii i budoucnosti. Do školy přicházeli diskutovat do té doby „zakázaní“ lidé, umělci i prostě jen kolemjdoucí, kteří nás chtěli pozdravit a podpořit. Michelští pekaři přiváželi pravidelně stávkujícím studentům čerstvé pečivo a občas přijeli s naturálním příspěvkem pracovníci pražských mlékáren i dalších podniků. Lidé nabízeli pomoc i peníze.
Šla jsem s kamarádkou po vltavském nábřeží pro letáky do Mánesa a oslovil nás starý pán: „Děvčátka, vy jste studentky, že?“ Přihlásily jsme se s patřičnou hrdostí ke své alma mater a ten člověk nám dojatý podal ruku a poděkoval. Já vím, zdá se to trochu přitažené za vlasy, ale taková byla atmosféra tehdejších dnů, jak jsem si ji v sobě po čtvrtstoletí uchovala.
A ještě jedno setkání, které taky k té době patřilo. Do přednáškové místnosti, kde jsme se dvěma dalšími studentkami připravovaly nějaké tiskopisy a já zrovna cosi stříhala, vešel jeden obávaný pedagog. Neznaly jsme ho osobně, učil ve vyšším ročníku. Také tento starý pán nás vlídně oslovil jako děvčátka, jen pokračoval jinak: „… uvědomujete si, že to, co tady děláte, je protistátní činnost? Víte, jaké to bude mít pro vás důsledky? A pro vaše rodiče!“… Málem jsem se střihla. To víš, že zpočátku, kdy nebylo ještě tak zcela zřejmé, jak to všechno dopadne, jsme některé své spolužáky na fakultě vůbec nepotkali.
Moje první spanilá cesta z revoluční Prahy vedla samozřejmě do Horažďovic. Vezli jsme s mým tehdejším přítelem (tvým tátou) plnou tašku letáků. Chodili jsme pak nočním městem a rozvěšovali výzvy a plakáty, kam to jen šlo. Drobně sněžilo, bundy jsme měli vycpané ukrytými papíry. Do rána ale bylo skoro všechno strhané. Soudruzi a příslušníci VB snad ani nespali. Zcela nečekaně a samozřejmě nezvaně jsme se my, studenti z Prahy, objevili na schůzi, kterou místní svazáci spolu s vedením národního výboru pořádali pro „vysvětlení pražských událostí“. Tak se jim ta schůze tenkrát rozhodně nepovedla podle jejich představ. Večer pak ještě „studenti z Prahy“ pozdravili účastníky prvního shromáždění pod mariánským sloupem na náměstí, sebrali podpisy na podporu stávkujících a nočním vlakem odjeli zpátky do víru událostí… V prosinci toho roku jsme se poprvé v životě podívali za západní hranice.
I když jsme měli více ideálů, než kolik se nám jich podařilo naplnit. I když slušnost, sounáležitost i dobrá nálada z naší společnosti vyprchaly stejně rychle, jako se tenkrát na chvíli objevily. Přesto všechno jsem pořád šťastná, že 17. listopad a dny následující přinesly svobodu v tom nejprostším slova smyslu. To znamená, že za svůj život, za to jak, s kým, kdy a kde ho budeme žít, neseme vlastní zodpovědnost. A že je to někdy dřina, viď?
Tvoje máma