Bylo tomu 62 let, co vzniklo divadlo Semafor. Vymýšlení názvu nebylo nic jednoduchého – první návrh byl DIMAFOR, Divadlo malých forem, nakonec ale zvítězil název SEMAFOR. Ale co by mělo znamenat to SE? Jelikož se v divadle sdružovali různí umělci, tak se rozhodli pro „sedm malých forem“. Těmi jsou: hudební komedie, divadlo poezie, loutky, dětský kabaret, experimentální film, výstavy a koncerty. V průběhu let se měnily: muzikál, dětský kabaret, divadlo poezie, loutkové divadlo s Černým divadlem, výtvarné umění, fotografie či film, pantomima. Někdy nějaké formy chyběly, jindy zas přebývaly. Nakonec zůstalo jen u muzikálu. Logo Semaforu nakreslil pan Jiří Suchý, používá se od začátku až dosud, dokonce ho vysázeli z kostek před nynějším divadlem v Dejvické ulici.
První hra, která se v divadle hrála, byla Člověk z půdy. Ta měla 228 repríz, hlavní roli měl hrát pan Miroslav Horníček, ten však nemohl odehrát premiéru, jelikož musel hrát ve svém domovském divadle; dohodl se tedy s panem Milošem Kopeckým, aby ho nahradil. Spolu pak roli alternovali. V této hře zazněly písničky jako Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Léta dozrávání. Děj se točí kolem výstředního spisovatele, jenž bydlel na půdě, psal knihy, které někdo napsal už před ním, ale on to nevěděl, protože neuměl číst.
K dramatům s mnoha reprízami zajisté patří kabaretní představení Jonáš a tingl-tangl, jehož premiéra proběhla 18. července 1962. Jméno pro kabaretiéra si představoval pan Suchý jako italské, ale pak přišel pan Šlitr s návrhem na Jonáše, který se ujal. Poprvé zde vystupoval Jiří Šlitr, který pana Suchého požádal, aby mu tam napsal také roli. V této hře hráli oni dva a krasavice v revuálním korzetu a síťovaných punčoškách. Jiří Šlitr seděl u klavíru a kdykoliv něco pronesl, tak se mohli lidé uchechtat – říkal to takovým zvláštním, nabiflovaným způsobem. A tak vznikl komik přímo před očima Jiřího Suchého.
Když v roce 1969 zemřel pan Šlitr, Jiří Suchý přemýšlel, zda má pokračovat s divadlem, které slavilo deset let od založení. Nakonec se rozhodl vytrvat, protože, jak řekl, „nemohl by udělat takovou radost tehdejšímu režimu“.
Ke hrám s více reprízami patří i Kytice. Jednalo se o šest balad, z nichž každá měla jiný charakter. Štědrý den byl tak trochu barokně folklórní, Svatební košile byla malá jazzová opera, Polednice drastická burleska, Zlatý kolovrat byl stylizován v duchu kabaretním. Vodník byl pojatý v duchu tehdejší pop music, Bludička, šestá balada, jako muzikál. Byl to vlastně podvrh – napsal ji pan Jiří Suchý, ale někteří diváci si mysleli, že je také od Karla Jaromíra Erbena.
V Semaforu dlouhých 23 let účinkovala dvojice Šimek a Grossmann, která odehrála úctyhodný počet představení.
Po roce 1989 došlo k menšímu převratu i v Semaforu. Panu Suchému byla navrácena role ředitele, takže se rozhodl vrátit koncepci divadla do té podoby, kterou si tehdy vymysleli se Šlitrem. Ukončil spolupráci se skupinou Miloslava Šimka a Jiřího Krampola i se skupinou Josefa Dvořáka, kterou do divadla přizvali jiní tehdy, když neměl žádné pravomoce. Národ se kvůli tomuto rozhodnutí rozdělil na dvě skupiny – jedna z nich si myslela, že je pan Suchý ničema, který vyhodil z divadla své kamarády kvůli tomu, že jim záviděl jejich úspěch. Druhá polovina toto rozhodnutí chápala, věděla pravé důvody, jež k němu vedly.
Neopomenutelným členem Semaforu je i paní Jitka Molavcová, která poprvé vystoupila v představení Ten pes je váš?, po kterém následovala role například v Čarodějkách, Kytici a Jonáš dejme tomu v úterý. Tam ztvárnila hospodyni Melicharovou s něžnou duší, která dokázala rozesmát celé publikum. Pan Suchý mluví o její loajalitě k Semaforu, Molavcová dokonce odmítla milionovou nabídku od televize jen proto, že by neměla čas nazkoušet novou komedii. Zadarmo. Její srdce bije pro Semafor.
Dalším hezkým představením je Čochtanův divotvorný hrnec. Je to příběh o hrnci vodníka Čochtana. Při premiéře paní Molavcová použila hlášku, která ji napadla až ráno před premiérou, nikdy předtím ji na zkoušce nepoužila. Pan Suchý hrál Čochtana, měl zmizet ve studni a pár okamžiků nato se objevit na jevišti v civilním převleku (jednalo se o tzv. „rychlopřevlek“). Jitka Molavcová dostala od režiséra Jiřího Menzela úkol, aby na chvíli zabavila publikum. Řekla tedy: „Jestli on se ten vodník nepřevlíká do suchýho.“ Tato věta pak byla citována skoro ve všech recenzích.
Mnoho písniček z dílny S+Š již zlidovělo – Malé kotě, Marnivá sestřenice, Ach, ta láska nebeská, Co jsem měl dnes k obědu, Včera neděle byla, Kočka na okně, Blues na cestu poslední atd.
Dne 30. 10. 1959 o půl osmé večer v ulici Ve Smečkách zazněla tato slova:
K smíchu toto představení
Trochu je a trochu není
Záleží jen velectění
Na vašem rozhodnutí
Buď si račte hledět dámy
Která je tu třeba s vámi
Anebo se smějte s námi
Nikdo vás však nenutí
Zdroje:
Jiří Suchý, Lukáš Beran: Semafor: šedesát let v jednom představení
Karel Hvížďala: Legenda Suchý
Jiří Datel Novotný: Ďábel z Vinohrad